„A z čeho chceš žít, ty hysterko?“ ušklíbl se Miroslav Moravec s pohrdavým tónem.
„Nějak si poradíme. A ty se klidně udus svými penězi – nejlépe i s tou svou matkou!“ odsekla Šárka Horáková, aniž by se na něj podívala.
Miroslav neprojevil ani špetku lítosti. Naopak dál tvrdohlavě trval na svém a svou matku hájil, jako by šlo o svatyni.
„Dávej si pozor na jazyk, když mluvíš o mojí mámě! Kvůli takovým řečem bych se s tebou klidně i rozvedl.“
Šárce problesklo hlavou: To má být výhrůžka? V takové chvíli se vytahuje a místo omluvy ještě vyhrožuje? Čekala by spíš pokoru než další útok.
„Nemusíš se namáhat. O rozvod požádám sama,“ vyhrkla bez zaváhání.
Vzala syna a odstěhovala se k matce. S papíry neotálela – žádné zbytečné průtahy. Čím dřív bude mít vše za sebou, tím rychleji začne znovu. Tak si to alespoň opakovala.
První měsíce byly vyčerpávající. Počítala každou korunu. Rodičovský příspěvek spolu s maminčiným důchodem sotva pokryly základní výdaje. Bylo to období, kdy člověk spíš přežívá než žije. Nakonec se jí podařilo vyřídit alimenty – a překvapivě nebyly zanedbatelné. To jí výrazně ulehčilo.
Pomohla i rodina. Někdo přivezl oblečení pro malého, jiný přispěl nákupem. Matyáš Král nastoupil do školky a Šárka se mohla vrátit do práce. Postupně se věci začaly usazovat. Nejen finančně, ale i uvnitř ní samotné.
Zvláštní bylo, že Miroslav neprojevoval téměř žádný zájem o syna. Jako by rozvodem zpřetrhal i otcovství. Přitom dítětem zůstával dál. Jenže ne každý muž to tak cítí.
„Šárko, mohl bych tě dnes doprovodit?“ oslovil ji jednoho dne zdvořile Ctibor Veselý, nový kolega.
Bylo na něm vidět, že nechce působit dotěrně. O jejím příběhu věděl a respektoval ho. Přesto ho k ní něco přitahovalo víc než jen obyčejná sympatie.
„Klidně,“ pousmála se. „Proč ne.“
Cestou si povídali o všem možném – jen ne o práci. Měli mezi sebou tiché pravidlo, že kancelář zůstává za dveřmi firmy. Domů si nosili jen obyčejná témata a lehkost běžného života.
Ctibor se často zajímal o Matyáše. Nepůsobilo to nuceně. Bylo zřejmé, že děti má rád a že mu cizí dítě nepřipadá jako překážka. Naopak, jeho upřímnost byla odzbrojující.
Takhle spolu trávili čas už asi tři měsíce. Šárka se vedle něj cítila klidná, bezpečná. Přesto si držela odstup. Na nový vztah ještě neměla sílu. Současné nastavení jí vyhovovalo – a Ctibor na ni nijak netlačil. Toho si cenila nejvíc.
Jednoho večera ji opět doprovázel až k domu. Když se přiblížili, zahlédla v dálce známou postavu. Srdce jí na okamžik ztuhlo.
„Tady se rozloučíme,“ řekla rychle.
Ctibor se zarazil. „Jsi si jistá? Nechceš, abych šel s tebou až ke vchodu?“
„Ne, to je v pořádku. Opravdu. Běž domů,“ odpověděla pevně, i když v hlase zaznělo napětí. „Tak to bude lepší.“
Chvíli ji zkoumavě pozoroval, pak přikývl. „Dobře… tak tedy do zítřka.“