Sotva Ctibor zmizel za rohem, Šárka se obrátila k domu – a strnula. U vchodu postávala žena, kterou by si přála už nikdy nepotkat. Libuše Králová. Poslední člověk, jehož přítomnost by si v tu chvíli dokázala představit.
Vyhnout se jí nemohla. A předstírat, že ji nevidí, by bylo dětinské.
„Dívám se, že nezahálíš a už máš náhradu,“ utrousila Libuše jízlivě místo pozdravu.
Šárka se nadechla a zadívala se jí přímo do očí. „Co si přejete?“
„Tebe určitě ne. Přišla jsem za vnukem.“
„Teď? V tuhle hodinu?“ odpověděla Šárka s patrnou ironií.
„A proč ne? Měla jsem čas, tak jsem přišla.“
Ta drzost jí vyrazila dech. Tolik měsíců se o Matyáše nezajímala, ani se nezeptala, jak se má. A teď stojí u dveří, jako by se nechumelilo. Přesně taková vždycky byla – myslela především na sebe a na své pohodlí.
„Matyáše dnes neuvidíte,“ řekla klidně, ale pevně. „A upřímně – on si vás ani nepamatuje. Jste pro něj cizí člověk.“
„To snad nemyslíš vážně! Jsem jeho babička!“ zvýšila hlas Libuše.
Šárka však neuhnula. „Na to jste si vzpomněla nějak pozdě. Přeji hezký večer.“
Otočila se k odchodu, když za sebou zaslechla naléhavé: „Šárko, počkej! Prosím… vyslechni mě.“
V jejím hlase zaznělo něco, co tam dřív nikdy nebylo – zlomenost. Když se Šárka ohlédla, viděla, že Libuše má oči plné slz.
„Nikdo mi nezůstal,“ vypravila ze sebe roztřeseně. „Jen Matyáš. A já to pochopila až teď.“
Šárce se stáhl žaludek. „Co se stalo?“
Hlavou jí probleskly nejhorší scénáře.
„Po rozvodu si Miroslav přivedl domů jinou. A ta… obrátila ho proti mně. Všechno je jinak. Nejenže mi nepomáhá, on mě nechce ani vidět. Vydělává jen pro ni, všechno do ní sype… Já jsem mu najednou na obtíž.“
Šárka pocítila rozporuplnou směs emocí. Část jejího já si nemohla odpustit myšlenku, že se osud jen postaral o spravedlivé vyrovnání. Kolikrát právě Libuše zasahovala do jejich manželství, kolikrát rozeštvávala syna proti vlastní ženě? Jak se říká – kdo seje vítr…
Zároveň jí ale při pohledu na zlomenou starší ženu nebylo dobře. Stáří a samota jsou kruté i bez přičinění druhých.
„Dobře,“ pronesla nakonec tiše. „Promyslím to.“
„Děkuju ti,“ vydechla Libuše. „A… odpusť mi. Vím, že jsem vám zničila manželství. Tehdy jsem si myslela, že jednám správně. Teď vidím, o co jsem přišla. Lepší snachu jsem si nemohla přát.“
Ta slova přicházela příliš pozdě. Minulost se nedala vrátit ani přepsat. A Šárka už ani neměla potřebu ji oživovat.
„Zítra vám dám odpověď,“ řekla po chvíli. „Na shledanou.“
Tím rozhovor skončil. Jedna kapitola, která ji dlouho tížila, se tím večerem uzavřela. Když vstoupila do domu, uvědomila si, že poprvé po dlouhé době necítí vztek ani hořkost – jen klid. Před ní byla nová cesta. A tentokrát po ní chtěla jít podle sebe.