— Synku…
— Promiňte, ale nejsem váš syn. Tak mi, prosím, neříkejte. Jmenuji se Šimon Válek.
— Šimone… Šimonku… synku!
Libuše Pražáková zvedla hlavu a s bolestnou nadějí se zadívala na muže stojícího před ní. V jejím pohledu se mísila prosebná naléhavost s tichým zoufalstvím. On však zůstal nehybný a uzavřený, jako by se ho její slova vůbec nedotýkala.
— Už jsem vás žádal, abyste mě tak neoslovovala.
— Vždyť jsem tvoje matka! Tvoje vlastní máma!
— Na to jste si vzpomněla nějak pozdě.
Šimon se zahleděl na ženu sedící na lavičce a v mysli se mu samovolně začaly vynořovat obrazy z dětství. I po více než třiceti letech v něm ty vzpomínky dokázaly otevřít staré rány.
Třicet let. Téměř polovina života. Byl přesvědčený, že jejich cesty se už nikdy neprotnou, že spolu už nikdy nepromluví. Osud to ale zařídil jinak.
Před dvěma dny mu zavolalo neznámé číslo. Nejprve hovor ignoroval — měl za to, že jde o podvodníky nebo dalšího otravného obchodníka. Přesto ho cosi nutilo telefon zvednout. Vnitřní hlas, který nešlo umlčet.
— Prosím, — ozval se nakonec stroze, téměř úředním tónem. — Kdo je tam?
Ve sluchátku to zašumělo, bylo slyšet tlumené ruchy. Už se chystal hovor ukončit, když se ozval tichý, nejistý ženský hlas.
— To jsem já… Ahoj.
— Kdo „já“? — zeptal se nechápavě a odkašlal si, protože cítil, jak se mu svírá hrdlo. — Představte se.
Srdce mu bušilo tak silně, až ho to bolelo. Nejraději by spojení okamžitě přerušil, ale přemohl se a přitiskl telefon těsněji k uchu.
— Já… tvoje máma.
Na okamžik se mu zatmělo před očima. První impuls byl jasný — típnout hovor a číslo zablokovat. Vlna vzteku a odporu ho téměř smetla. Zhluboka se však nadechl a přinutil se odpovědět.
— Žádnou matku nemám. Spletla jste si číslo.
Slova z něj vyletěla prudce a bez kontroly. Hovor ukončil a několik minut jen nehybně hleděl na displej, zatímco se snažil zahnat vzpomínky, které se na něj sesypaly jako lavina. Doufal, že tím to skončilo. Mýlil se.
Telefon se znovu rozvibroval. Byla vytrvalá. A on už nepochyboval, kdo volá. Libuše Pražáková se nikdy nevzdávala, když si něco usmyslela. Pokud se rozhodla se synem spojit a promluvit si s ním, nepřestala by, dokud by nedosáhla svého.
— Řekl jsem vám všechno, — odvětil tvrdě, přestože v něm vřely emoce. — Už mi nevolejte.
— Prosím tě jen o jediné setkání. Jedno jediné! Neodmítej mě. Vyslechni mě, nic víc nechci!
— Kde jste vzala moje číslo? — zeptal se chladně a důsledně jí vykal.
Bylo to zvláštní, ale jinak to nedokázal. Pro něj byla Libuše Pražáková cizí ženou. Ze svého života ji dávno vymazal a neměl v úmyslu minulost oživovat.
— Dala mi ho teta Rita. Moje sestra.
Šimon si znechuceně povzdechl. Tak přece i tentokrát dokázala najít cestu. Beáta Mareková se zjevně nechala přemluvit a Libuše Pražáková si znovu prosadila svou.