Jenže k zásadnímu rozhovoru už nikdy nedošlo. Bohuslav Doležal náhle zemřel – skolil ho infarkt. Tlak, výčitky i strach z následků vlastního jednání si vybraly svou daň. Libuše Pražáková tak zůstala sama, bez opory, bez slibované svatby a bez jistoty budoucnosti.
Na přerušení těhotenství už bylo pozdě. Blížil se dvacátý týden a celé ty měsíce ji Bohuslav jen konejšil planými sliby a odkládal rozhodnutí na neurčito. O svatebních přípravách si mohla nechat jen zdát. Nezbylo jí nic jiného než dítě donosit.
„Nenávidím ho!“ vykřikovala v záchvatech vzteku, rty rozkousané do krve. Beáta Mareková však nikdy přesně nepochopila, koho má její sestra na mysli – zda mrtvého Bohuslava, nebo nenarozeného syna, který se měl každým dnem hlásit o život.
Šimon Válek vyrůstal bez mateřské lásky. Pro Libuši byl spíš přítěží než radostí. Připadal jí jako překážka, která jí kazí šance na nový začátek. Vadil jí pod nohama, obtěžoval ji svou přítomností. Kárala ho za drobnosti, trestala za maličkosti a někdy s ním celé dny nepromluvila ani slovo.
Ve chvílích, kdy předstírala, že neexistuje, si Šimon připadal neviditelný. Jako by byl jen stínem v koutě místnosti. Trápil se, po nocích tiše plakal a dlouho nemohl usnout. Snažil se získat její pozornost – vyptával se, nabízel pomoc, dokonce předstíral nemoc. Nic z toho však nezabralo. Libuše ho prostě nevnímala.
Po čase se v jejím životě objevil Luboš Martinec. Rozvedený, finančně zajištěný muž, který jí sliboval svatbu, jen co dostane přidělený městský byt. Šimonovi říkal „mladej“, ale místo vlídnosti mu dopřával hlavně tvrdou ruku. Byl přesvědčený, že chlapce musí vychovat podle vlastních zásad.
„Budíček v šest. Studená sprcha. Rozcvička. Snídaně přesně v šest čtyřicet. V sedm připravený do školy, deset minut nato odchod. Po vyučování rovnou na autobus a v patnáct nula nula trénink karate,“ diktoval mu přísně denní režim.
„Já na karate nechci,“ odvážil se jednou odporovat Šimon – a okamžitě schytal políček.
Strýce Luboše z duše nesnášel. A když vyšlo najevo, že matku podvádí s jinou ženou, pocítil něco jako zadostiučinění. Libuše tehdy propadala hysterickému pláči, proklínala ho a přísahala, že už si do života žádného muže nepustí.
Rok nato byl relativní klid. Pak však do Plzně přijel mladý badatel Oliver Bennett. Zabýval se historií českého jazyka a s Libuší se setkal v muzeu, kam ji přemluvila kamarádka. Sympatický, vzdělaný, s příslibem jiného světa.
Za týden už byl jejím partnerem a o měsíc později jí nabídl, aby s ním odjela do Spojených států. Souhlasila bez dlouhého rozmýšlení. Měl ale podmínku – odcestují bez Šimona.
„Porodíš mi vlastního,“ pronesl klidně. A Libuše kývla.
V té době nebyla situace doma lehká. Práce ubývalo, peněz bylo málo a představa života v zahraničí působila jako splněný sen. Libuše rychle sbalila kufry, syna odvezla k Beátě a ve spěchu se s ním rozloučila. Slíbila mu, že si pro něj přijede za měsíc, maximálně za dva.
Šimonovi bylo devět let a věřil jí každé slovo. Ať byla jakákoli, pro něj zůstávala maminkou – tou nejbližší bytostí na světě.
Jenže nikdo pro něj nepřijel. Od tety se později dozvěděl, že se Libuše po pěti letech vrátila ze Spojených států zpátky do Česka, usadila se v Praze, provdala se za movitého podnikatele a začala nový život. O syna se vůbec nezajímala.