Beáta Mareková by své lehkomyslné sestře kontakt na synovce nikdy dobrovolně nepředala. Jenže Libuše Pražáková uměla být neodbytná a přesvědčivá zároveň. Zřejmě na Beátu naléhala tak dlouho, až starší sestra podlehla – možná jen proto, aby měla konečně klid – a číslo na Šimona jí poskytla. Typické. Když si něco umínila, dokázala být jako klíště.
— O osobní setkání nestojím, — odvětil Šimon stroze. — Nevidím důvod, proč bychom se měli scházet.
— Pro mě ten důvod existuje! — znělo naléhavě ze sluchátka. — Jen jednou, prosím. Jedinkrát, synku!
Nakonec souhlasil. Dobře věděl, že odmítnutí by nic nevyřešilo. Pokud by ji odbyl, objevila by se mu před domem, začala by vyhledávat jeho děti, možná by obtěžovala i jeho ženu. A to nedopustí. Bylo snazší obětovat půl hodiny vlastního času než riskovat, že mu začne zasahovat do rodiny.
Libuše Pražáková zmizela z jeho života, když mu bylo devět. Po jejím odchodu ještě několik měsíců věřil, že se vrátí. Sedával u kuchyňského okna v bytě tety Beáty, vyhlížel ji a odmítal jíst i chodit ven. Čekal. Beáta ho napomínala, snažila se mu vysvětlit realitu, ale chlapec si byl jistý, že maminka by ho přece nemohla opustit navždy.
— Ona se vrátí! — vykřikoval tehdy přes slzy. — Je to moje máma, má mě ráda!
— Šimone, tvoje matka miluje především sama sebe. Jednou to pochopíš, — odpovídala Beáta tiše, ale pevně.
Tenkrát ji za to nenáviděl. Byl přesvědčený, že právě ona může za to, že Libuše odešla z města a nechala svého jediného syna napospas osudu. Až s odstupem let dokázal ocenit, co pro něj teta udělala. Vždy mluvila otevřeně, i když její slova bolela. Nikdy si realitu nepřikrášlovala.
Libuše byla už od mládí výrazná žena. Sebevědomá, upravená, s přirozeným šarmem. Věděla, jak zapůsobit, a uměla si muže omotat kolem prstu. Nepřipouštěla si však každého – vybírala si. A mezi těmi „vyvolenými“ se ocitl i Šimonův otec, Bohuslav Doležal.
Bohuslav byl ženatý, měl dvě děti, postavení i respekt. To všechno však pětadvacetiletou Libuši nijak neodradilo. Naopak – jeho finanční zázemí a vliv pro ni představovaly zásadní výhodu. V jejích očích byl ideální příležitostí.
Ani věkový rozdíl jí nepřekážel. Dělilo je téměř třicet let, ale Bohuslav byl zamilovaný až po uši. Snažil se působit mladistvě, dbal na vzhled a zahrnoval ji pozorností. Zajistil jí pronájem bytu, aby se mohla odstěhovat od Beáty a začít „nový život“. Libuše si tak konečně užívala samostatnosti, po které toužila.
— Štěstí postavené na cizím neštěstí dlouho nevydrží, — varovala ji Beáta.
Libuše to odbyla mávnutím ruky.
— Ty mi budeš vykládat o životě? Nedokázala sis uhlídat vlastního muže, tak mi teď nedělej moralistku.
Aby si Bohuslava pojistila, rozhodla se pro riskantní krok. Otěhotněla a následně mu oznámila, že dítě si nenechá, pokud se k ní jasně nepostaví. Požadovala jediné – aby se rozvedl a vzal si ji. Jinak prý mezi nimi skončí.
Bohuslav Doležal byl pod obrovským tlakem. Nervózně přešlapoval, připravoval si řeč pro manželku, promýšlel, jak všechno vysvětlí, a sbíral odvahu k zásadnímu rozhovoru, který měl změnit životy všech zúčastněných.