Šimon Válek se tehdy rozhodl, že svou matku jednou provždy vymaže ze svého života. Uzavřel to v sobě bez velkých slov a dramat.
„Pro ni jsem stejně neexistoval. Tak ať to tak zůstane i dál,“ prohlásil tehdy pevně.
Beátě Marekové pomáhal, jak jen mohl. Navštěvoval ji pravidelně, opravoval drobnosti v bytě, vozil ji k lékaři, trávil s ní svátky. O Libuši Pražákové mezi nimi ale panovalo tiché tabu. Teta se několikrát pokusila opatrně otevřít téma své sestry, jenže Šimon ji pokaždé rázně zastavil. Požádal ji, aby to jméno před ním už nikdy nevyslovovala. A Beáta jeho přání respektovala.
Čas plynul. Šimon se oženil a postupně se mu narodily dvě dcery. S manželkou sdílel pravdu – věděla, jaké dětství měl i jak hluboko ho matčino opuštění zasáhlo. Dětem pouze jednoduše vysvětlil, že babičku z jeho strany nemají. Ne každá rodina má všechno. Ony to přijaly bez dalších otázek.
A pak, po třiceti letech ticha, se ozval telefon. Hlas na druhém konci byl zestárlý, ale přesto okamžitě rozpoznatelný. Libuše.
Na schůzku přistoupil až za dva dny. Ty dva dny však téměř nespal. Vracíval se ve vzpomínkách do dětství, které bylo spíš přežíváním než radostným obdobím. Chybělo mu to nejpodstatnější – mateřská blízkost. Od devíti let ho vychovávala teta. Dala mu stabilitu i péči, ale prázdné místo po matce zůstalo.
Když vešel do parku, uviděl drobnou, shrbenou ženu s unaveným pohledem. Stála opřená o lavičku a dívala se na něj s podivnou směsí naděje a strachu.
„Co ode mě chceš?“ zeptal se bez okolků.
„Potřebuju pomoct, synku,“ zachraptěla a použila oslovení, které mu vždycky vadilo. „Jsem nemocná.“
Šimon si ji mlčky prohlížel. Po někdejší eleganci a kráse nezůstalo téměř nic. Tvrdé rysy, unavená pleť, stopy let i špatných rozhodnutí. Ta žena pro něj byla cizí. Ano, porodila ho. Ale co víc mu kdy dala? Snad jen přesvědčení, že vlastní děti se neopouštějí.
„To je mi líto,“ odpověděl chladně. „Ale nejsem lékař.“
Libuše zavrtěla hlavou. „Ztvrdl jsi. Pamatuju si tě jako laskavého kluka. Měl jsi mě rád.“
„To bylo před třiceti lety. Dnes mám komu svou lásku dávat.“
„Zůstala jsem úplně sama,“ pokračovala naléhavě. „Manžel před dvěma měsíci zemřel. Jeho děti z prvního manželství mě vyhodily z bytu. Nemám kde bydlet, nemám peníze. A léky jsou drahé.“
Šimon se ani nepohnul. „Mrzí mě to,“ řekl suše. „Možná ses znovu snažila vybudovat štěstí na cizím neštěstí. Možná je to jen účet za minulost. Ale já s tím nemám nic společného.“
„Tak krutý jsi býval nebyl,“ ušklíbla se hořce. „Tak se mluví s vlastní matkou?“
„Ano,“ přikývl klidně. „S matkou, která opustila dítě a třicet let o něj nejevila zájem, se tak mluvit dá. Promiň, musím jít.“
„A co já?“ v očích se jí zaleskly slzy.
Šimon v sobě hledal aspoň náznak soucitu. Nic nepřišlo. Žádný vztek, žádná lítost. Jen prázdno.
„Ty?“ pokrčil rameny. „Žila jsi beze mě třicet let. Zvládneš to i dál. Není to pro tebe nic nového.“
Otočil se a zamířil k východu ze sadu. Překvapilo ho, jak lehce se mu dýchá. Poprvé po mnoha letech cítil klid. Minulost zůstala za ním – spolu s nejbolestivější kapitolou jeho života.