— Tichýová, co si vlastně představujete? Že se tu dojmu k slzám a místo vyhoštění vám vystavím poukaz do lázní?
Václav Čermák prudce odsunul na stůl ošoupanou složku. Z jejích desek vyletěla kancelářská sponka, cinkla o lakovanou desku a roztočila se, než zůstala ležet bez hnutí. V pracovně byl cítit zatuchlý papír, staré dřevo a vlhkost, kterou sem lidé nanosili na podrážkách spolu s tajícím sněhem. Jako by se roky usazovala mezi svazky spisů. Venku už druhý den nepřetržitě zuřila vánice a zasypávala šedivý Liberec až po stříšky vchodů.
Za tři desetiletí na soudní lavici si Čermák osvojil schopnost číst v lidech téměř okamžitě. Žena před ním nevypadala nijak výjimečně: příliš široká bunda, sešlapané boty, pohled upřený k zemi.
— Václave, proč to zdržovat? — ozval se netrpělivě Tesař, mladý policista s tváří rozpálenou mrazem. Přešlapoval a mnul si ruce. — Sehnali jsme ji v motorestu „Zodiak“ u silnice. Myla nádobí, drhla podlahu. Nemá pracovní povolení, registrace falešná. Jasný přestupek, sepíšeme vyhoštění. Dole mi běží služební auto, zbytečně pálím benzín.
Soudce neodpověděl hned. Sáhl po hrnku, na kterém kdysi stálo „Nejlepšímu tátovi“. Nápis už byl téměř setřený, podobně jako jeho vztah s dcerou Klárou. Ta žila v Plzni, pracovala v renomované překladatelské kanceláři a otci zavolala sotva jednou za pár měsíců, aby se zeptala, jak se drží.
— Posaďte se, Tichýová, — vyzval ženu a ukázal na tvrdou židli naproti. — Rozumíte česky, nebo mám přivolat tlumočníka?
Zvedla k němu oči. Vypadala zbědovaně, jako někdo, koho právě semlela nepříznivá náhoda.
— Rozumím všemu, — odpověděla tiše. Mluvila klidně a bez jediné chyby. — Tlumočníka nepotřebuji.
Tesař si odfrkl a vytáhl mobil.
— To říkají všichni, když jim teče do bot. Až přijde na papíry, najednou „nerozumím“. Podepíšete to, pane soudce? Hoří mi plán.
— Tesaři, běžte na chodbu. Dejte si cigaretu, — přerušil ho Čermák rázně.
— Ale…
— Řekl jsem ven.
Dveře se zavřely a v kanceláři zůstalo ticho, přerušované jen hukotem větru za oknem. Čermák si znovu prohlédl spis.
— Tichýová Natálie. Dvacet šest let. Bez dokladů, bez povolení. A ještě k tomu práce v takovém podniku. Nepůsobíte jako někdo, kdo by dobrovolně spal v kumbálu u kuchyně. Tak proč?
Natálie pomalu složila ruce do klína.