Natálie pomalu složila ruce do klína. Kůže na nich měla zhrublou a rozpraskanou, ošlehanou větrem i agresivními čisticími prostředky. Nehty byly ostříhané nakrátko, bez laku, jak to vyžadovala práce v kuchyni.
„Pas mi vzali hned první den,“ promluvila tiše. „Slíbili mi místo pečovatelky u starší paní. Místo toho mě přivezli do toho motorestu u silnice. Telefon i doklady zmizely. Řekli, že až splatím dluh za cestu, všechno mi vrátí. Chtěla jsem odejít, několikrát. Ale kam? Byla zima, kolem jen pole a lesy, nejbližší město čtyřicet kilometrů. A doma na mě čeká maminka. Má nevyléčitelnou nemoc… Za tři měsíce musí nastoupit nákladnou léčbu. Když jí nepřijde dost peněz, dalšího roku se nedožije.“
Čermák zúžil oči. „Bez dokladů jste posílala peníze jak?“
„Pomáhal mi kuchař,“ odpověděla bez zaváhání. „Místní chlap. Vzal ode mě hotovost a přeposílal ji ze svého účtu sousedce, která ji předávala mamince. Nechal si malou částku za riziko. Jinak bych neměla šanci.“
Soudce ucítil nepříjemné bodnutí kdesi pod hrudní kostí. Znechucení – ne vůči ní, ale vůči mechanismu, jehož byl součástí.
„A co jste chtěla dělat tady, v Česku, s takovou češtinou?“ nadhodil suše. „Nádobí se dá mýt legálně i bez podobných dobrodružství.“
Na okamžik se jí v koutcích úst objevil hořký úsměv. „Chtěla jsem na konzulát. Nebo do větší firmy. Víte, pane soudce, já češtinu jen tak ‚neovládám‘. Univerzitu jsem dokončila s vyznamenáním.“
„Samozřejmě,“ opřel se Čermák ironicky do opěradla. „A obor? Předpokládám něco světového.“
„Lingvistiku.“
„Takže angličtina se slovníkem?“
Zavrtěla hlavou. „Mluvím deseti jazyky.“
Václav, který dosud mlčel u okna, krátce vydechl smíchy. Čermák se také pousmál, tentokrát otevřeně. „Deseti? Uvědomujete si, co to znamená? Za třicet let praxe jsem potkal profesory, kteří se zaseknou už u druhého. A vy… myla jste talíře u dálnice.“
Natálie jeho pohled unesla bez mrknutí. Pomalu se narovnala. Ošoupaná bunda na jejích ramenou jako by náhle ztratila svou ubohost a proměnila se v cosi důstojného.
„Tell me, please, do you really think that a person’s worth is determined by the dirt on their shoes?“ pronesla plynule, s dokonalým britským přízvukem.
V místnosti zavládlo ticho. Čermák ztuhl. Ruka s perem, kterým se chystal podepsat rozhodnutí o vyhoštění, zůstala nehybně viset nad papírem.