„Obyčejná?“ zopakoval Čermák ostře a udělal krok ke dveřím. „A provedl jsi tam vůbec kontrolu? Viděl jsi pracovní smlouvy těch lidí?“
Teď už mluvil bez zvýšeného hlasu, ale o to tvrději. V tu chvíli působil mnohem impozantněji, než jak ve skutečnosti vypadal.
„Spis vracím k doplnění,“ rozhodl. „Objevily se nové skutečnosti. A pokud do hodiny nevyjede na tu adresu operativní skupina, obrátím se přímo na krajského státního zástupce. Osobně.“
Tesař naprázdno polkl, popadl desky ze stolu a téměř vyběhl z kanceláře.
Natálie zůstala sedět bez hnutí. Slzy jí tiše stékaly po tvářích a kreslily světlé cestičky v prachu, který ulpěl na její pokožce.
Václav otevřel zásuvku stolu a chvíli v ní něco hledal. Vytáhl pomačkanou vizitku – soukromé číslo jeho dcery Kláry.
„Poslouchej mě, Natálie,“ řekl klidněji. „Klára pracuje v Plzni v architektonickém studiu. Teď mají projekt s investory ze Spojených arabských emirátů a developery z Číny. Potřebují někoho, kdo jazyk nejen překládá, ale opravdu mu rozumí.“
Podal jí kartičku.
„Zavolám jí hned. Řeknu, že jsem pro ni objevil poklad. Ale něco mi slib.“
„Co?“ zašeptala rozechvěle.
„Až budeš podepisovat svou první velkou smlouvu, postarej se, aby maminka dostala léky, které potřebuje. A…“ na okamžik se odmlčel, „kup si pořádné boty. V Krkonoších bývají zimy dlouhé a kruté.“
Uplynulo pět měsíců. Jaro v Liberci bylo rozbředlé, hlučné a plné špinavého sněhu tajícího u chodníků. Václav se chystal do důchodu a probíral poslední hromady dokumentů, když na dveře někdo zaklepal.
Do místnosti vstoupila mladá žena v elegantním béžovém kabátu, přes rameno koženou kabelku. Působila sebevědomě, upraveně, úspěšně. Jen její pozorné oči zůstaly stejné.
„Pane Václave,“ usmála se Natálie. „Mám jen krátkou zastávku. Zítra odlétám do Šanghaje na konferenci, tak jsem vás chtěla vidět osobně.“
Na stůl položila košík s exotickým ovocem a obálku.
„Tady jsou fotografie z rehabilitačního centra. Maminku přijali na kliniku v Plzni, absolvovala kompletní léčbu. Už chodí sama a síly se jí vracejí.“
Přistoupila blíž a lehce se dotkla jeho ramene.
„Děkuju, že jste tehdy ten papír nepodepsal.“
Když odešla, seděl Václav dlouho mlčky. Pak vzal telefon a poprvé po půl roce sám vytočil číslo své dcery.
„Kláro? Ahoj, tady táta. U mě je všechno v pořádku… Povídej, co je nového u tebe?“
Za oknem kapala voda ze střech a on měl zvláštní pocit klidu. Jako by si dnes konečně mohl říct, že jednal správně.