„Prosím tě, vždyť je ti teprve dvaatřicet. Nechápu, proč máš najednou takovou potřebu okamžitě mít dítě,“ kroutila hlavou Simona Šimonová a nevěřícně si svou kamarádku prohlížela. „Nezlob se, ale působí to na mě skoro jako posedlost.“
Michaela Navrátilová upila z hrnku kávy a pokrčila rameny. „Taky bych ještě před pár lety nevěřila, že mě to takhle semele,“ přiznala klidně. „Zvenčí to může vypadat přehnaně, to uznávám. Jenže mi nedávno došlo něco strašně prostého – deset let je pryč. Deset let, Simono! A čas se rozhodně nezastavuje. Mladší už nebudeme.“
Simona nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Jsi atraktivní, vzdělaná a soběstačná ženská, a mluvíš, jako by ti ujížděl poslední vlak. Rozhlédni se kolem sebe,“ mávla rukou po zaplněné zahrádce kavárny. „Polovina chlapů tady by tě bez váhání pozvala na rande.“
„Já vím, že se říká, že je to krásný věk,“ povzdechla si Michaela. „Jenže… nedávno jsem viděla jeden komediální seriál o vztazích. Bylo to celé brané s nadsázkou. Hlavní hrdinka šla na dětskou oslavu a tam se školačky úplně vážně bavily o tom, jak důležité je vdát se co nejdřív.“
„To snad ne,“ zasmála se Simona.
„Taky mi to přišlo úsměvné. Ta žena v seriálu se smála stejně a říkala, že je jí devětadvacet a má před sebou spoustu času na lásku i rodinu.“
„No vidíš! Přesně to ti říkám.“
„Jenže pak se jedna z těch holčiček pustila do počítání,“ pokračovala Michaela. „Představ si, že někoho potkáš. Dejme tomu, že za rok tě požádá o ruku – a to berme jako ideální scénář. Další půlrok zabere svatba. Po ní třeba rok, než otěhotníš a dítě se narodí.“
„Prosím tě, dneska se na svatbu čekat nemusí,“ namítla Simona.
„Počkej, nech mě domluvit,“ zvedla Michaela ruku. „A ta malá počítala opravdu s těmi nejoptimističtějšími lhůtami, protože sama říkala, že realita bývá často mnohem složitější.“