…ačkoli mu muselo být jasné, že z mé strany žádná odezva nepřichází. Nosil mi kytky, skládal poklony, nechával na stole vzkazy, psal zprávy, zval mě na kávu i do kina.“
Simona si založila ruce. „Tak na co ještě čekáš?“
Michaela si povzdechla. „Jenže teď to nejsem já, kdo váhá. Dala jsem mu dost jasně najevo, že jsem připravená posunout se dál. A on? Dělá, jako by nic nepochopil.“
„Tak ho pozvi k sobě domů. Proboha, nejsme na střední,“ pokrčila rameny Simona.
„Právě… Nerada bych přišla o pověst té nedostupné mezi kolegy. I když – komu do toho vlastně něco je?“ ušklíbla se Michaela nakonec.
A tak se rozhodla přestat čekat. Iniciativu převzala sama. Aleš dlouho neodolával. Jenže od oné noci se začal chovat podivně – vyhýbal se jí, mizel z kanceláře dřív, než stačila cokoli říct.
Zpočátku si namlouvala, že je to vlastně dobře, vždyť přesně to chtěla. Po týdnu ji ale nejistota úplně rozložila. Zastavila ho na chodbě a bez okolků spustila: „Jak si to mám vyložit? Už sis užil a teď děláš, že mě neznáš?“
„Prosím tě, tak to vůbec není,“ zrudl Aleš. „Chtěl jsem tě pozvat k sobě. Třeba o víkendu.“
„A to jsi mi nemohl říct dřív? Co si mám asi myslet?“
Rozpačitě si promnul čelo. „Dal jsem se do rekonstrukce bytu. Sprcha mi nefunguje, všude nářadí…“
„A co já s tím?“ nechápala.
„No právě. Kdybys to viděla, otočila by ses ve dveřích. Nejsem bordelář, jen mi samotnému stačí málo. Ale s tebou… nechtěl jsem vypadat jako neschopák. Našel jsem si i novou práci, lépe placenou. Tady už budu jen dva týdny.“
Michaela se rozzářila, objala ho a zasmála se. „Ty jsi vážně trouba. Mně se líbíš i bez dokonalé koupelny.“
Za rok měli svatbu. Michaele bylo pětatřicet, když se jim narodil syn – a potichu doufá, že do čtyřicítky přibude i dcera.