„Jo, mimochodem, vzala jsem si vám z peněženky tisícovku,“ oznámila Radce Modrýové bez nejmenšího studu její neteř. „Proč tolik křičíte? S lidmi ze školy jsme šli do kavárny a já neměla ani korunu. A ještě něco – v sobotu jdu na narozeniny. Na dárek dáváme každý dva tisíce, tak ty peníze nezapomeňte nechat připravené. Máma říkala, že se teď o mě budete starat vy.“
Do Brna se Radka přestěhovala před téměř pětadvaceti lety. Začínala od nuly a cesta vzhůru pro ni nebyla jednoduchá. Vystřídala kdeco – prodávala za pultem, starala se o nemocné jako pečovatelka, uklízela kanceláře. Každou korunu si musela tvrdě odpracovat. Dnes ale žila s manželem a dospělou dcerou v prostorném třípokojovém bytě, zastávala vysokou pozici a materiální nouzi rozhodně neznala.
S jedinou příbuznou, která jí zůstala, však dlouhá léta nepromluvila. Právě kvůli mladší sestře totiž musela v osmnácti letech doslova utéct z domova.
Na den, kdy se dozvěděla onu „šťastnou“ novinu, si Radka pamatovala do nejmenších detailů. Maminka se tehdy vrátila z práce nezvykle rozjařená. Posadila Radku i svého partnera ke stolu a s úsměvem oznámila:
„Byla jsem dnes u doktora. Luboši, budeš tátou!“
Dvanáctiletá Radka nejprve pocítila radost. Sama se doma často nudila a představa sourozence jí připadala jako vysvobození z jednotvárnosti. Miminko by do jejich bytu přineslo život. Jenže Luboš Jelínek, její nevlastní otec, se zatvářil úplně jinak.
„Kláro, tohle jsme přece už řešili,“ zabručel zachmuřeně. „Říkal jsem ti, že další děti nechci. Mám dva syny a sotva je finančně utáhnu. Proč si komplikovat život? Nestačí ti Radka?“
„Ale no tak,“ usmívala se Klára Šimonová a snažila se jeho nevoli zlehčit. „Copak to není krásná zpráva? Budeme mít spolu dítě. Chlapečka, nebo holčičku… koho by sis přál víc? Představ si to malé, jak tu běhá po bytě a je ti podobné.“
„Nech toho,“ ušklíbl se Luboš. „Tvé nadšení je mi protivné. Z čeho to dítě zaplatíme? Vydělávám málo a polovinu výplaty posílám bývalé ženě na kluky. Ty půjdeš na mateřskou, příjem klesne. A co potom? Budeme žít z čeho?“
„Peníze nejsou všechno,“ namítla Klára tišeji, ale vytrvale. „Zvládneme to. A možná je právě teď správný čas vzít se. Pořád jsme to odkládali… a tohle je přece vážný důvod.“
Luboš vyskočil tak prudce, až mu ze stolu spadla lžíce. „Už mám dost toho věčného mluvení o svatbě!“ vybuchl. „Ženit se nehodlám. A potřetí otcem taky být nechci. Tak si to vyřeš, jak chceš – jinak odcházím.“
Ten večer skončil bouřlivou hádkou. Radka z dětského pokoje slyšela, jak se matka s Lubošem za zavřenými dveřmi dál prudce přou a jejich zvýšené hlasy se nesou celým bytem.