Aby si vydělala co nejvíc, brala Radka Modrýová práci, kde se dalo. Sotva dosáhla plnoletosti, sbalila si věci a odjela do Brna. Studium na vysoké škole ve velkém městě nakonec zvládla dokončit, kolem pětadvaceti let potkala muže, za kterého se později provdala, a ještě donedávna měla pocit, že její život nabral konečně správný směr.
Před rokem ji však na jedné sociální síti překvapila zpráva od Jitky Kratochvílové. Dlouhý text začínal oznámením, že jejich matka už nežije. Radka sama nechápala, proč mladší sestře odepsala, ale odpověď poslala. Z několika vět se postupně stala pravidelná komunikace. Jitka si vyžádala telefonní číslo „pro jistotu“ a brzy skutečně zavolala. Hovor Radku zastihl nepřipravenou.
„Koukám, že se máš dobře,“ spustila Jitka bez okolků. „Procestovala jsi kus světa, samé fotky z dovolených… Prohlédla jsem si všechny. Já jsem se dál než z Jičína nikdy nedostala. Bydlím pořád v maminčině bytě a vychovávám dceru. Vím, že nám máš co vyčítat. Když jsem byla malá, odnášela sis to za nás za všechny. Jestli jsem ti nějak ublížila, promiň. Zůstaly jsme si jen my dvě, měly bychom držet při sobě.“
Z jejího vyprávění Radka pochopila, že Jitka pracuje jako zdravotní sestra a peněz nazbyt nemá. Nabídla jí finanční pomoc, ale setkala se s odmítnutím.
„Peníze po tobě nechci,“ ohradila se Jitka. „Raději mi pomoz splnit jedno přání. Chci, aby moje Nela Červenýová měla lepší budoucnost. V téhle díře ji nic dobrého nečeká – pořádné vzdělání ani slušná práce. Pomohla bys jí s přihláškou na školu? Byla bych ti vděčná do konce života.“
Radka hned upozornila, že nic slíbit nemůže. „Přijetí záleží jen na jejích schopnostech. Mohu jí ale pomoct s bydlením. Zkusím najít levný pronájem a přispěju na začátek.“
Jitka to rázně odmítla. „To nepřipadá v úvahu. Na nájem v Brně nemám. Kdyby se Nela dostala, vezmi ji k sobě aspoň na rok. Potřebuju čas, abych něco našetřila. Ze sesterského platu se zázraky dělat nedají.“
Radka proto všechno probrala doma. Její dcera reagovala překvapivě vstřícně. „Ať jde bydlet ke mně do pokoje,“ navrhla. „Stejně už bych měla být samostatná. Najdu si podnájem, práci mám, nájem utáhnu. Neboj se, mami. A Nelce bysme měli pomoct – jak by to tu sama zvládla?“
Manžel zůstal zdrženlivý. „Rozhodni se podle sebe,“ řekl klidně. „Jestli ji chceš přijmout, nemám námitek.“
Nela dorazila do Brna jen s jedním kufrem, ale nadšení jí nechybělo. Velkoměsto ji okouzlilo téměř okamžitě. Přijímací zkoušky zvládla bez potíží a před ní se otevřel náročný první rok studia, který měl brzy ukázat, jak pevné jsou její skutečné úmysly.