První týdny po Nelině nastěhování probíhaly překvapivě klidně. V bytě Radky Modrýové se nová obyvatelka chovala zdrženlivě, snažila se být nenápadná a občas přiložila ruku k dílu. Pomohla s nádobím, někdy vysála. Radka si říkala, že možná její obavy byly zbytečné.
Zlom přišel zhruba po dvou měsících. Radce neuniklo, že pokoj, který Nele přenechala, začíná připomínat skladiště. Oblečení se vršilo na židli, učebnice ležely po zemi, hrnek od čaje zůstával na parapetu celé dny. Jednou už to nevydržela.
„Nelo, takhle to dál nejde. Udržuj si tam aspoň základní pořádek,“ upozornila ji klidně.
Dívka však reagovala podrážděně. „Teto Radko, já jsem ze školy úplně vyčerpaná! Tohle není gympl v Jičíně. Dneska jsem zaspala a nestihla to uklidit. Odpočinu si a pak se o to postarám.“
Radka nic nenamítla, ale v duchu si udělala jasno. Pořádek byl pro ni samozřejmostí a rozhodně nehodlala ustupovat. Navíc převzala za neteř odpovědnost.
Jenže místo zlepšení následovalo další zhoršení. Po třech měsících už Nela neuklízela téměř vůbec. A po půl roce začala bez ostychu házet své špinavé prádlo do společného koše v koupelně. Radčin manžel ztratil trpělivost.
„Radko, tohle už přehání,“ bručel jednou večer. „Přijdu do koupelny a nahoře leží její červené prádlo. Copak si ho nemůže dát rovnou do pračky? Vždyť je dospělá.“
Domluvy ale nikam nevedly. Jakmile Radka Nele něco vytkla, odpověď byla pokaždé stejná: „Mám toho nad hlavu. Když vám to vadí, udělejte to sami.“
Radka zatínala zuby a snažila se situaci ustát. Přimhouřila oči nad nepořádkem i drzými poznámkami. Všechno se změnilo ve chvíli, kdy jí z peněženky zmizel tisíc korun. Neváhala a zeptala se přímo.
„Vzala jsi mi ty peníze? A prosím, nelži. Můj muž mi do peněženky nesahá.“
Nela ani nezapírala. „Ano. Potřebovala jsem je. A ještě by se hodily další dva tisíce – jsem pozvaná na narozeniny. Nebo mi kupte dárek vy, ale něco pořádného, žádné laciné věci.“
Radka na ni zůstala nevěřícně hledět. „Proč bych měla financovat tvoje večírky?“
„Protože u vás bydlím,“ odsekla Nela s pohrdavým úšklebkem. „Máma říkala, že se o mě postaráte.“
Telefonát s Jitkou Kratochvílovou byl plný výčitek a křiku. Sestry se pohádaly tak prudce, jak snad ještě nikdy. Na závěr Jitka procedila: „Ještě jsem se ti omlouvala! Jsi lakomá a bezcitná. Zítra Nele pošlu peníze a odstěhuje se. A s tebou končím.“
Radka tehdy pochopila, že její pohostinnost má své meze. Tolik let o sobě nevěděly – a zřejmě to tak bude i dál. Nela skutečně během pár dní odjela, ovšem ne s prázdnou. Zmizelo i několik kousků oblečení Radčiny dcery.
Od té doby mezi sestrami zavládlo ticho. Jitka už nezavolala – a Radka jí také ne.