Za zavřenými dveřmi se tehdy ještě dlouho ozývaly zvýšené hlasy. Klára si nakonec dítě nechala. Luboše Jelínka však k oltáři nikdy nedostala – krátce před narozením dcery ji opustil. Těhotné Kláře své rozhodnutí vysvětlil bez větších emocí:
„Chyběly mi děti. A taky bývalá žena, když mám být upřímný. Promiň, Kláro, ale nám dvěma to dohromady fungovat nebude. Na malou přispívat budu, to slibuju, ale oficiálně ji uznat nehodlám. Najdu si ještě jednu práci a každý měsíc ti pošlu peníze. Jen z toho nedělej žádné drama, neběhej po úřadech a soudech. Když budeš rozumná, vyjdeme spolu.“
Po narození Jitky Kratochvílové se Radce Modrýové život obrátil naruby – a rozhodně ne k lepšímu. Klára byla vyčerpaná, podrážděná a svou frustraci si často vybíjela právě na starší dceři.
„Copak neslyšíš, že malá zase brečí?“ křičela z ložnice. „Lehla jsem si sotva na chvíli a prosila tě, abys ji hlídala! Je tak těžké odložit tu knížku? Běž se podívat, jestli není mokrá, a koukej sebou hodit!“
Radka bez odporu plnila každý pokyn. Snažila se být vzorná – dobře se učila, doma pomáhala, neodmlouvala. Doufala, že si tak znovu získá matčinu pozornost. Místo uznání však přicházela jen další kritika.
Luboš své sliby plnil napůl. Občas nějaké peníze na Jitku poslal, ale pravidelnost v tom nebyla a částky byly spíš symbolické. Klára se proto do práce vrátila dřív, než plánovala, a péče o malou sestru tak z větší části spočinula na Radčiných bedrech.
Jitka vyrůstala jako divoké dítě. Kvůli jejím výstřelkům to často schytala právě Radka. S přibývajícím věkem začala mladší sestra tropit naschvály už záměrně – schovala jí sešity, polila školní uniformu barvou nebo jí počmárala učebnice.
Klára o tom věděla, přesto trestala starší dceru. Mezi matkou a Radkou už tehdy nezůstalo nic z dřívější blízkosti.
Když bylo Radce sedmnáct a Jitce čtyři, objevil se Luboš znovu. Jeho první manželství zkrachovalo a on si náhle vzpomněl na „zadní vrátka“. Klára ho přijala s otevřenou náručí – city k němu v ní očividně nikdy nevyhasly.
Spokojenost však panovala jen zdánlivě. Radka se stala přítěží. Nevlastní otec jí dával najevo nechuť při každé příležitosti – utrousil posměšnou poznámku, odstrčil ji, někdy jí dokonce jednu vrazil. Klára všechno viděla, ale mlčela. Udržet si Luboše pro ni znamenalo víc než hájit vlastní dítě.
Radce bylo jasné, že doma klid nenajde. Aby si vytvořila aspoň nějakou šanci na jiný život, nastoupila do práce. Každou vydělanou korunu si schovávala stranou. Toužila jediné – odejít z malého města a začít znovu jinde.
Místo aby se soustředila na přípravu k přijímacím zkouškám, trávila dny i večery prací a snažila se vydržet v prostředí, které jí bylo čím dál těsnější.