„Jsem přece na mateřské!“ dořekla rozechvěle a cítila, jak se jí do hlasu vkrádá bezmoc.
Ta jeho představa jí připadala naprosto absurdní. Kde si asi myslel, že bere takové peníze, aby z rodičovského příspěvku zvládla pokrýt potřeby dítěte, chod domácnosti a ještě finančně podporovat svou matku? Jenže Miroslav nevypadal, že by žertoval.
„To je tvoje starost,“ pokrčil rameny. „Pomáhej jí, až zase nastoupíš do práce. Stejně za půl roku vezmou Matyáše do školky, tak si můžeš něco najít.“
„Tak teď už mi je všechno jasné,“ odsekla.
Vztekle popadla kočárek a práskla dveřmi tak silně, až se otřásly zárubně. Potřebovala pryč. Pryč od něj, od těch řečí i od nekonečného kolotoče hádek, které se opakovaly měsíc co měsíc jako otravný seriál bez konce.
Uplynuly tři měsíce a zima konečně ustoupila jaru. Lidé kolem nich začali plánovat dovolené a řešit, kam vyrazí v létě. Šárka po odpočinku toužila víc než kdy dřív. S Miroslavem už několikrát mluvili o tom, že by si někam vyjeli, a on tehdy neprotestoval.
Jednoho večera mu podala barevný katalog. „Podívej se na tohle. Co říkáš?“
Zvedl obočí. „Co to má být?“
„No přece dovolená. Mluvili jsme o tom. Navrhuju Thajsko. Vždyť jsme si říkali, že bychom se tam jednou chtěli podívat.“
„Počkej,“ skočil jí do řeči.
„Co je zase špatně?“
„Letos nikam nepojedeme.“
Ta stručnost ji zarazila. „A to jako proč?“
„Koupil jsem mámě zahradu. Malý pozemek s chatkou. Už roky o tom snila. Takže teď na cestování prostě nemáme.“
Šárce se na okamžik zatmělo před očima. Každý měsíc jí posílal nemalé částky a teď ještě bez jejího vědomí utratil všechny jejich úspory? Částka, kterou zmínil, byla závratná.
„Ty sis dovolil udělat takovou věc za mými zády?“ zvýšila hlas. „Ani ses se mnou neporadil?“
„Věděl jsem, jak bys reagovala, proto ti to říkám až teď,“ odpověděl chladně. „A navíc…“
„Navíc co?“
„Jsou to moje vydělané peníze. Mám právo rozhodnout, jak s nimi naložím.“
To už na ni bylo příliš. „Zapomněl jsi, že máme společný rozpočet? Vždycky jsme větší výdaje probírali spolu!“
„Teď vydělávám jen já,“ odvětil tvrdě. „Takže si o svých penězích rozhoduju sám.“
„Tak víš co? Jdi si s těmi svými penězi…“ nedořekla a mávla rukou.
V tu chvíli jí došla trpělivost. Otevřela skříň a začala házet oblečení do tašky. Tohle byla poslední kapka. Žít s někým, kdo ignoruje její názor a staví svou matku na piedestal jako nedotknutelnou modlu, pro ni bylo skutečným ponížením.