Dveře nepovolily. Bylo zamčeno zevnitř.
„Mami! Mami, otevři!“ křikl zoufale a bušil do dřeva.
Když se nic neozývalo, oběhl dům k verandě a loktem prorazil okno. Sklo se roztříštilo, ostré střepy mu rozřízly kůži, ale bolest téměř necítil. Protáhl se dovnitř.
V domě vládlo ticho, těžké a nehybné. Jen staré nástěnné hodiny pravidelně tikaly, jako by odměřovaly nekonečné vteřiny.
Marcela Vysokýová ležela na pohovce v obýváku. Měla na sobě ten svůj opraný župan.
Spala.
Šimon k ní přiskočil, nahmatal její ruku a sevřel zápěstí.
Bylo teplé.
Pomalu otevřela oči, zastřené a vyděšené světlem.
„Šimone? Co tady děláš? Stalo se něco? Je nějaký problém?“ zeptala se nejistě.
Sesunul se k zemi a opřel si čelo o její kolena. Třásl se tak, že sotva popadal dech.
„Proč ses neozvala? Proč jsi nebyla online?“ vyhrkl přerývaně.
„Vždyť jsi říkal, ať ti nepíšu,“ odpověděla tiše a pohladila ho po vlasech. „Telefon se mi asi vybil. Dala jsem ho do skříně, aby mě nelákalo ho brát. Nechtěla jsem tě rušit. Myslela jsem, že máš spoustu práce.“
Rozsvítil.
Ve skříni skutečně ležel vybitý mobil.
Vedle něj ležel sešit. Otevřel ho.
Byl to zápisník věcí, které mu chtěla říct, ale neřekla.
„Středa. Šimone, dnes přestalo pršet. Vzpomněla jsem si, jak jsme spolu chodili na houby, když jsi byl malý. Spadl jsi tehdy do kaluže a smál ses. Mám tě ráda.“
„Čtvrtek. Cukr zase zlobí. Vzala jsem si léky. Nebudu tě zatěžovat, máš svých starostí dost. Jen chci, abys věděl, že jsem na tebe pyšná.“
„Pátek. Zdál se mi tatínek. Říkal, ať na sebe dáváš pozor.“
Šimon přejížděl očima po roztřesených řádcích a cítil, jak se mu uvnitř hroutí všechno, co si kolem sebe tak dlouho budoval.