Manžel zapomněl ukončit hovor. Jeho žena vyslechla rozhovor s matkou – a ještě tentýž den podala žádost o rozvod.
Jana Kovářová zaklapla poslední složku s výkazem a unaveně se opřela do opěradla. Funkce finanční ředitelky v rodinné firmě jejího otce vyžadovala neustálou soustředěnost a odpovědnost. Ve svých dvaatřiceti letech měla za sebou víc úspěchů než mnozí starší kolegové.
„Tati, vyrážím domů,“ nakoukla do vedlejší kanceláře. „Zítra probereme ty nové investiční příležitosti.“
„Dobře, děvče,“ vzhlédl od dokumentů. „Pozdravuj Milana Mladého. A kdy se zase chystáte na chalupu?“
„O víkendu určitě,“ odpověděla s úsměvem. „Milan slíbil, že ti pomůže se skleníkem.“
Cesta jí zabrala asi třicet minut. Nové auto nechala stát na dvoře a vyšla do druhého patra. Byt o třech pokojích si pořídila ještě před svatbou. Prostorné místnosti, vysoké stropy a široká okna – po čtyřech letech manželství se z něj stal jejich společný domov.
„Milane, jsem doma!“ zavolala, když si v předsíni zouvala boty.
„V kuchyni!“ ozvalo se. „Večeře bude za chvíli.“
Milan stál u sporáku a soustředěně míchal obsah pánve. Pracoval jako vedoucí menšího týmu, jeho příjem nebyl závratný, ale Janě na tom nikdy nezáleželo. O domácnost se dělili rovným dílem.
„Jaký byl den?“ objala ho zezadu.
„Jako vždycky – jeden úkol střídal druhý,“ pousmál se a otočil k ní hlavu. „A co vy? Posunuli jste se s těmi novými partnery?“
„Papírování ještě nekončí,“ odpověděla a posadila se ke stolu. „Mimochodem, volala dnes tvoje maminka?“
„Ano, po obědě,“ přikývl a servíroval jídlo. „Všechno při starém. Probírala sousedy a láteřila na počasí. A připomněla, že se blíží její narozeniny.“
„Vím,“ zamyslela se Jana a vzala do ruky příbor. „Šedesátiny nejsou maličkost. Chtělo by to něco výjimečného.“
Každý víkend často jezdili do malého domu na venkově, který Jana zdědila po babičce. Nebyl velký, ale měl své kouzlo a klid. Alena Bednářová o tom místě mluvila vždy s nadšením.
„Pamatuješ, jak jsme jí loni zaplatili zubaře?“ nadhodil Milan, když si sedl naproti ní. „Dodnes tě za to chválí.“
„To je přece samozřejmost,“ pokrčila rameny Jana. „Jsme rodina. Pak jsme jí ještě dopřáli pobyt v Cavtatu a pomohli s rekonstrukcí bytu. Alena Bednářová si naši péči zaslouží.“
Její tchyně se k Janě chovala s opravdovou srdečností. Oslovovala ji jako vlastní dceru, zajímala se o její práci a nikdy nepřekračovala hranice jejich soukromí. Jana si vážila, že mezi nimi panuje takový vztah.
„Tak co jí letos dáme?“ zeptal se Milan, když odnesl talíře do dřezu. „Napadá tě třeba šperk?“
„Uvažovala jsem o tom,“ odpověděla Jana tiše a zadumaně si pohrávala s prstenem na prstu. „Ale chtěla bych pro ni něco, co v ní zůstane déle než jen hezká vzpomínka.“