Petra Kolářová odložila vidličku, jako by právě dostala slovo na valné hromadě. „Mně mezitím hoří podnikatelský plán! Franšíza, expanze, růst! Ty vůbec netušíš, jak fungují cash flow. Klienti na VIP servis už mi stojí ve frontě!“
„Petro, peněžní toky zní vždycky vznešeně,“ usmála jsem se na ni téměř mateřsky. „Jen by mě zajímalo, jak chceš rozjíždět franšízu, když nemáš ani živnostenský list a osobní účet ti obstavili exekutoři kvůli nedoplatkům za energie.“
Zprudka nasála vzduch. Když sáhla po chlebu, loktem převrhla slánku. Bílý proud soli se rozsypal přímo na mísu s bramborovým salátem. Zůstala sedět s pootevřenými ústy, jako herečka z ochotnického spolku, která na premiéře zapomněla text.
„To je jen přechodná komplikace!“ vyhrkla. „Administrativní chyba banky!“
„Samozřejmě,“ přikývla jsem smířlivě. „Banky se přece mýlí výhradně tehdy, když jde o tvé účty za elektřinu.“
Tomáš si mezitím otíral sako, na kterém se vyjímala výrazná růžová skvrna. Když to vzdal, rozhodl se obnovit svou autoritu. Narovnal se, bouchl pěstí do stolu a nasadil tón generála.
„Dost toho hašteření!“ zahřměl. „Já jsem hlava rodiny a rozhodnu já. Jana, Petra má pravdu. Byt prodáme. Peníze pošleme na můj účet, aby byly v bezpečí. A já sám určím, kolik dostane.“
Petra se vítězoslavně usmála. Jana Tesařová se dmula pýchou nad tím, jakého vychovala „chlapa“. Josef Urban raději stáhl hlavu mezi ramena a tiše pozoroval ubrus.
Když se švagrová znovu nadechla k řeči o rozdělení mého dědictví, podívala jsem se na manžela klidně a pronesla:
„Souhlasím. Ale jen za jedné podmínky.“
Tomáš se pousmál tím svým blahosklonným úsměvem, zjevně přesvědčený, že si řeknu o kožich nebo dovolenou u moře výměnou za dva miliony z Olomouce.
„Povídej, lásko.“
„Byt po tetě Anně Mlynářové prodáme a Petra dostane peníze přesně v ten den,“ řekla jsem tiše, každé slovo oddělené jako účetní položku, „kdy ty, Tomáši, tady a teď před maminkou vytáhneš z té své značkové tašky tři kreditní karty, z nichž jsi hradil své takzvané reprezentativní výdaje.“