— Už ses definitivně zbláznil, Lukáši, nebo je u vás doma zvykem měnit manželku na bezplatný penzion pokaždé, když má mít dovolenou? — vyjela Kateřina ostře. Stála u sporáku, v ruce vařečku, a ani se nesnažila ubrat na tónu.
— Hned po ránu s tím nezačínej, — ohradil se Lukáš, aniž by k ní zvedl oči. Palcem přejížděl po displeji telefonu. — Říkal jsem ti to normálně. Máma s tátou, Veronika a Roman dorazí jen na pár dní. Neusadí se tu přece na měsíc.
— Jasně. Pár dní, — pousmála se kysele a vypnula plotýnku. — Jako když hlásí krátkou přeháňku a pak tři dny leje tak, že člověku promoknou i nervy.
Domek na kraji Bibione, který Lukáš sehnal „přes známé“, jí ještě včera připadal jako splněný sen. Dřevěná veranda, slaný vzduch, rackové kroužící nad střechou, moře viditelné z okna. Podlaha voněla pryskyřicí a sluncem, kuchyň byla maličká, ale když v ní byli sami dva, působila útulně. První týden si opravdu odpočinuli — žádné rodinné porady, žádné cizí názory. Kateřina vstávala bez budíku, vařila kávu a bosky vycházela ven. Lukáš ji zezadu objal a šeptal jí do vlasů hlouposti, které ji rozesmály.
Teď se celé tohle ticho scvrklo do dvou slov: „Oni přijedou.“
— Lukáši, — řekla tiše, ale s naprostou jistotou, opřela se dlaněmi o stůl, — přijeli jsme sem my dva. My. Ne tvoje příbuzenstvo na výjezdní zasedání. Celý rok jsem makala. Chtěla jsem moře, klid a svého muže. Pokud možno jednoho a při smyslech.
— Zase přeháníš, — mávl rukou podrážděně. — Jsou to moji rodiče. Mluvíš, jako bych sem pozval partu zedníků.
— To by bylo skoro lepší, — odsekla suše. — Ti aspoň po práci zaplatí a nezaberou ložnici.
Konečně se na ni podíval. V očích měl směs výčitek a bezradnosti, kterou už znala. Vždycky když šlo o jeho rodinu, najednou za všechno mohly okolnosti.
— Máma říkala, že u moře nebyli roky, — zamumlal. — Chtějí změnu. Co jsem jí měl říct? Ať nejezdí, protože si tu hrajeme na romantiku?
— Přesně tohle, — přikývla. — Protože to je pravda. Nebo mám u tebe jen dočasnou smlouvu a trvalý pobyt má tvoje matka?
Lukáš si povzdechl.
— Ty všechno dramatizuješ.
— Samozřejmě, — usmála se chladně. — Když se mi bez zeptání nastěhují čtyři dospělí lidé do dovolené, to je přece drobnost. Takový rodinný bonus.
Cítila, že stačí málo a buď se rozpláče, nebo s něčím praští. Ani jedno nechtěla.
— Dobře, — vydechla po chvíli. — Ať přijedou. Jen potom nedělej překvapeného.
— Výborně, — přikývl rychle, jako by vyhrál. — Opravdu jen dva tři dny.
Kateřina se v duchu zasmála. Žena po pětatřicítce ví, že „dva tři dny“ znamenají malou věčnost plnou cizích zvyků, rozházených pantoflí a připomínek k tomu, jak smaží vajíčka.
Druhý den kolem poledne zastavil před brankou mikrobus. Dveře se otevřely a postupně z něj vystupovali lidé, tašky, igelitky a známá vůně domova, od které chtěla být na patnáct set kilometrů daleko.
— No konečně! — zvolala Helena Viktorovna a důležitě vstoupila na chodník. — Ta cesta byla nekonečná. Romane, ty kufry takhle nedávej, jsou tam rajčata! Stanislave, nepostávej, vezmi tašky! Veroniko, sundej ty brýle, nejsi na přehlídce!
— Dobrý den, — pousmála se Kateřina zdvořile ze schodů.
— Ahoj, ahoj, — odpověděla tchyně a přeměřila si ji pohledem. — Ten župánek je odvážný. K moři možná. Ve městě bych si to nevzala, ale vy mladí máte dnes odvahu.
— Tak si ho ve městě neberte, Heleno Viktorovno, — odpověděla klidně. — Já vám do toho mluvit nebudu.
Veronika si zakryla ústa, aby nebyl slyšet smích. Lukáš vrhl na manželku varovný pohled.
— Tak ukažte palác, — zvolala Veronika a protlačila se dovnitř. — To je roztomilé! Jako chata, jen s racky a vyšší cenou.
— Kde budeme spát? — zeptala se hned Helena Viktorovna tónem, který nepřipouštěl diskuzi.
Když se ukázalo, že jsou k dispozici dvě ložnice a čtyři hosté, rozhodla bez zaváhání.
— My se Stanislavem vezmeme větší pokoj. Veronika s Romanem ten druhý. Vy mladí si poradíte na gauči, vám to neublíží.
— Nám to vlastně jedno není, — ozvala se Kateřina a ucítila, jak jí v hrudi narůstá horko.
— Prosím tě, nedělej scény, — mávla rukou tchyně. — My už máme svá léta, záda neslouží. Nechceš přece, abych tu pak celý den naříkala?
„To by mi možná ani nevadilo,“ pomyslela si Kateřina.
— Mami, nech to být, — zasáhl Lukáš a táhl kufr do obýváku. — Jsou to jen dvě noci.
— Jistě, — zamumlala. — Když už je všechno rozhodnuto.
Večer se kuchyň změnila v řídicí centrum domácnosti.
— Kateřino, — začala Helena Viktorovna a otevřela lednici, — udělej něco lehkého. Stanislav nesmí tučné. Veronika bez cibule, to víš. Roman jí všechno, ale pořádně. A já bych si dala salát, ale ne ty tvoje lístky, něco normálního.
— A co je podle vás normální? — zeptala se klidně a krájela rajčata.
— Aby to zasytilo, ne aby to vypadalo jako krmení pro kozu.
— Tak můžeme rovnou připravit tu kozu, — pronesla nevzrušeně. — Spojí to všechny požadavky.
Helena Viktorovna sevřela rty.
— Máš ostrý jazyk. V rodině by žena měla být jemnější.
Kateřina položila nůž na prkénko a podívala se na ni přímo.
— A muž by si měl dát pozor, aby si nespletl manželku s personálem, který má povinnost obsluhovat každé jeho přání.