Dořekla to tiše, ale dost hlasitě na to, aby to zaslechl Lukáš. Jenže on předstíral, že k němu ta slova vůbec nedolehla.
V noci ležela na rozkládacím gauči, který se uprostřed propadal, a dlouho civěla do stropu. Spánek nepřicházel. Za tenkou zdí se ozýval Veroničin smích nad nějakým videem v telefonu, Stanislav pokašlával svým suchým, úřednickým kašlem a Helena Viktorovna šeptem – ovšem tak, aby to bylo slyšet – pronášela hodnotící poznámky: „Žije si pohodlně, ale hospodářka z ní není žádná.“
Ráno začalo přesně v sedm hodin a tři minuty ostrým řinčením pokliček.
— Kateřino! — zaznělo energicky z kuchyně. — Vstávej, zlatíčko, máme tu hladové krky!
Posadila se, podívala se na displej mobilu a zhluboka se nadechla. V hlavě jí vyklíčila věta, přesná a velmi neslušná. Spolkla ji.
V kuchyni už tchyně rozmisťovala potraviny po lince s výrazem vedoucí skladníků před kontrolou.
— Tak poslouchej, — začala velitelským tónem. — Stanislav bude mít ovesnou kaši na vodě. Já pohanku s mlékem. Veronice udělej omeletu, ale bez cibule a bez pepře. Roman potřebuje víc chleba, je to přece chlap. Lukáš jako obvykle. A kávu každému jinou, každý jsme zvyklý na své.
Kateřina stála u stolu a dívala se na ni bez výrazu.
— A pro sebe mám naplánováno co? — zeptala se klidně.
Helena Viktorovna se zatvářila překvapeně.
— Ty si dáš až potom. Nejdřív se musí postarat o ostatní.
— Samozřejmě, — přikývla Kateřina. — Já až nakonec. To bude asi rodinné dogma.
— Nech si ty poznámky, — odsekla tchyně. — Já to nedělám pro sebe.
— Vypadá to velmi přesvědčivě, — utrousila Kateřina.
U snídaně se spustila tradiční přehlídka připomínek.
— Ta omeleta je nějak vysušená, — konstatovala Helena Viktorovna po prvním soustu.
— Kde je sůl? — ozval se Roman.
— Já bych řekl, že je přesolená, — přidal se Stanislav.
— Káva je slabá, — ohrnula nos Veronika. — Doma ji vařím silnější.
— Tak ji uvař i tady, — odpověděla Kateřina, aniž by zvedla oči.
— No tak, neurážej se hned, — natáhla Veronika sladce. — Já to nemyslela zle. Ty reaguješ jak státní zástupce.
— A ty jako inspektor kvality cizí práce, — odvětila Kateřina.
Lukáš žvýkal sendvič s tak soustředěným výrazem, jako by řešil diplomatickou krizi, a ne seděl mezi vlastní ženou a matkou.
Po jídle se všichni rozptýlili. Rodiče zamířili k moři, Veronika se usadila na verandě s šálkem kávy a pečlivě lakovanými nehty, Roman si šel „na chvíli lehnout“ a Lukáš oznámil, že se půjde projít s otcem. Kateřina zůstala sama před dřezem plným nádobí. Hromada talířů na ni působila jako suť po rekonstrukci: odpor a jistota, že to stejně uklidí ona.
Oběd probíhal ve stejném duchu, jen hlasitěji.
— Hlavně tu rybu nevysuš, — upozornila Helena Viktorovna.
— Brambory raději uvař, nesmaž je, — přidal Stanislav.
— Salát bez majonézy, — připomněla Veronika. — Dělá mi to špatně na pleť.
— Mně zase vaše instrukce nedělají dobře na povahu, — zamumlala Kateřina.
— Prosím? — zvedla obočí tchyně.
— Říkám, že všechno bude perfektní, — usmála se sladce.
Večer už si nepřipadala jako na dovolené. Byla spíš kombinací servírky, uklízečky, myčky nádobí a správkyně písku, který všichni roznášeli po domě, jako by uvnitř budovali další pláž.
Třetí den vstoupila Helena Viktorovna do kuchyně s výrazem manažerky závodní jídelny.
— Dneska bychom si dali palačinky. Část s tvarohem, část s masem. A k tomu kompot. Místní ovoce je výborné, proč by tu mělo zahálet?
Kateřina pomalu odložila hrnek.
— Ne, — řekla tiše.
— Jak ne? — nechápala tchyně.
— Prostě ne. Žádné palačinky, žádný kompot, žádný hotelový servis v režimu all inclusive. Kdo má hlad, ví, kde je kuchyň. Ruce máte všichni dvě.
V místnosti se rozhostilo takové ticho, že i lednice přestala hučet.
— S kým si myslíš, že takhle mluvíš? — zaznělo chladně.
— S někým, kdo si tři dny užívá mou dovolenou jako ředitel lázní, — odpověděla Kateřina, vzala si tašku a ručník. — Jdu si konečně odpočinout. Opravdově.
— Kateřino! — objevil se ve dveřích Lukáš. — Proč to zase vyhrocuješ?
— Já nic nevyhrocuju, — otočila se k němu. — Já jen tři dny něco končím. A už končit nebudu.
— Chováš se sobecky. Jsme rodina.
— Rodina? — zopakovala na prahu. — Rodina je, když tě nikdo tiše nevyužívá. Tohle je podnik služeb Helena Viktorovna s.r.o.
— To je drzost! — vykřikla tchyně.
— Asi ano, — pokrčila rameny Kateřina a odešla.
Na pláži bylo horko, hlučno a nádherně právě proto, že po ní nikdo nechtěl hledat brýle, krájet pečivo ani přesouvat lavor. Lehla si pod slunečník, zavřela oči a poprvé po několika dnech měla pocit, že se může nadechnout naplno.
Asi po hodině se vedle ní na lehátko svalil Lukáš.
— Co jsi to provedla? — vyjel na ni. — Máma je na pokraji výbuchu, doma je chaos a všichni mají hlad.
— To mě mrzí, — odpověděla se zavřenýma očima. — Tragédie. V domě náhle došly bezplatné služby manželky.
— Nepřeháněj.
— Ty nepřeháněj, — posadila se prudce. — Zeptal ses mě aspoň jednou, jak mi je? Řekl jsi někdy své mámě, aby přestala poroučet? Umyl jsi jedinkrát nádobí? Ne. Jen sis lehl mezi nás a dělal, že se tě to netýká.
— Nechtěl jsem scénu.
— Gratuluju, — ušklíbla se. — Scéna není, ale ponížení je. A to rovnou ve velkém balení.
— Ty myslíš jen na sebe, — odsekl.
Chvíli na něj hleděla. Uvnitř se rozhostilo ticho. Ne prázdno — klid. Jako když po letech konečně vypnete rádio, které neustále šumělo někde v pozadí.
— Ne, Lukáši, — řekla vyrovnaně. — Jen jsem se po dlouhé době rozhodla myslet taky na sebe.
Mluvil dál o úctě, o matce, o tom, že se problémy nemají vytahovat ven. Jeho slova už k ní ale nepronikala. Vstala a vydala se podél vody. Vítr od moře jí šlehal do tváře a křik racků zněl, jako by stáli na její straně.