Šla podél pobřeží ještě dlouho, vítr jí cuchal vlasy a v hlavě se jí poprvé po mnoha letech rozprostíral zvláštní, lehce vzdorovitý klid.
Další dny trávila co nejméně v domku. Ráno si sedávala do malé kavárny s kostkovanými ubrusy, kde to vonělo po kávě a čerstvém pečivu. Majitelka, drobná šedovlasá Ludmila, nalévala espresso do těžkých porcelánových hrnků a uměla číst mezi řádky bez zbytečných otázek.
Jednou před ni postavila talíř s tvarožníky a zkoumavě si ji změřila.
— Pohádali jste se? — nadhodila jen tak.
Kateřina se pousmála. — To je slabé slovo.
— Přijela tchyně? — přivřela Ludmila oči, jako by skládala jednoduchou rovnici.
— Jak jste to poznala?
Ludmila si odfrkla. — Děvče, dvacet let mám kavárnu u moře. Sem chodí buď zamilovaní, nebo příbuzenstvo. Zamilovaní přijdou naleštění, drží se za ruce a mlčí. Rodina dorazí s taškami, rozhlédne se a hned hledá, kde je sůl a kdo tu velí.
Kateřina se rozesmála tak upřímně, až ji píchlo u očí. Smála se dlouho, skoro do slz.
— To sedí přesně.
Ludmila si k ní na chvilku přisedla. — Jen jednu věc ti poradím. Nemlč. Jakmile žena dlouho drží jazyk za zuby, ostatní z ní začnou dělat kus nábytku. A ty rozhodně nevypadáš jako židle do kouta.
— Škoda, že mi to nedošlo dřív.
— To dochází většině z nás až po čtyřicítce, — mávla rukou. — Co jsme ve dvaceti omlouvaly slovy „nějak to vydržím“, to nám pak začne ležet na zádech jako pytel cementu.
Pátý den ji Helena dostihla přímo na promenádě. Objevila se před ní s rukama zapřenýma v bocích.
— To se ti to žije, — ucedila jedovatě. — Všechno necháš na mně a ty si chodíš po výletech.
Kateřina zvedla obočí. — Na vás? Vždyť z jednoho hrnce děláte reportáž, jako byste řídila fabriku.
— Drž jazyk na uzdě! — vybuchla Helena. — Jsi manželka mého syna. Máš své povinnosti!
— Mám občanku, práci a sebeúctu, — odpověděla klidně, každé slovo vyslovila zřetelně. — A povinnost mám jedinou: nenechat si po sobě šlapat. Ani na dovolené.
— S takovou povahou tě nikdo chtít nebude, — ušklíbla se tchyně. — Lukáš si s tebou ještě užije. Nevážíš si rodiny, neumíš respektovat starší, pořád jen „já, já, já“.
— A u vás existuje jen „maminka, maminka, maminka“, — odsekla Kateřina. — Víte, co je na tom nejzábavnější? Možná bych si vás vážila víc, kdybyste někdy přišla jako host. Ne jako kontrola z hygieny.
— Já svého syna chráním!
— Před kým? — přistoupila k ní o krok blíž. — Před ženou, která vařila, uklízela a mlčela? To je tedy hrdinská bitva.
Helena jí v návalu zlosti sevřela loket. — Půjdeš domů a budeš se chovat normálně.
Kateřina jí ruku prudce vyškubla. — Sundejte ze mě ruce, — pronesla tiše. — Jestli se mě ještě jednou dotknete, nebude to už rodinná debata.
Tchyně zůstala stát v rozpacích. Zřejmě nečekala, že „tichá snacha“ dokáže mít tak pevný pohled.
Téhož odpoledne se Kateřina vrátila do domku, když byl prázdný. Vytáhla kufr a beze spěchu do něj skládala oblečení, kosmetiku, knihu, nabíječku i svůj oblíbený hrnek, který si přivezla z domova. U zrcadla se na okamžik zastavila. Hlavou jí problesklo: „Přijela jsem sem jako manželka. Odjíždím jako člověk.“
Dveře zavrzaly. Do místnosti vstoupil Lukáš.
— Co to děláš? — zeptal se nechápavě.
— Uvolňuju místo, — odpověděla suše a zapnula zip.
— Nech toho. Už dost toho divadla.
— Divadlo? — otočila se k němu. — Divadlo bylo, když jsi mi šeptal o lásce a pak stačil jediný telefon od maminky, abych se změnila v personál kuchyně.
— Nechtěl jsem, aby to tak dopadlo.
— A jak jsi to chtěl? — podívala se mu přímo do očí. — Abych se usmívala, nosila tác a říkala „samozřejmě, Heleno, ještě něco?“ Přesně tohle jsi čekal. Pohodlí. Ticho. Abys mohl být dokonalý syn a já nepřekážela.
— Přeháníš.
— Nepřeháním. Jen tomu konečně říkám pravým jménem.
Přistoupil blíž. — Dobře, udělal jsem chybu. Máma to přehnala. Já taky. Byla to mizerná dovolená. Ale nemusíš hned odcházet. Dojedeme domů, vychladneme a promluvíme si.
— Promluvíme si, — přikývla. — Ale už jinak než dřív.
Vyšla s kufrem ven. Lukáš ji následoval.
— Kam teď půjdeš?
— Tam, kde mě nikdo nebude budit v sedm kvůli ovesné kaši, — odpověděla bez ohlédnutí.
V obci si pronajala malý pokoj právě u Ludmily. Byl sotva větší než komora: postel, stará skříň, větrák a okno s výhledem na úzký pruh moře. Ale bylo tam ticho. A to stačilo.
— Zabydli se, — řekla Ludmila a postavila na stůl džbán s vodou. — Pravidla jsou jednoduchá: sama sebe nerozdávej zadarmo. Čaj najdeš dole, sprcha je vpravo a mužům s provinilým výrazem můžeš otevřít, jen když budeš chtít.
— To jsou standardní podmínky pronájmu? — pousmála se Kateřina.
— Jen pro ženy, které mají rozum, — mrkla na ni.
Lukáš přišel třikrát. Nejprve s kyticí, podruhé bez ní, potřetí jen s tváří plnou lítosti.
Na třetí zaklepání vyšla ven.
— Díky, že jsi aspoň otevřela, — řekl chraplavě.
— Nezvykaj si, — odpověděla klidně.
— Uvědomil jsem si to. Máma překročila hranici. Já taky. Byla to katastrofa. Ale můžeme to napravit.
— Můžeme? — zopakovala. — Když jsem po vaší rodině myla nádobí, bylo to „ty“. Když jsi měl mámě něco říct, bylo to „nechápeš“. A jakmile přišla řeč na rozvod, najednou je to „my“.
Trhl sebou, jako by dostal ránu.
— Neříkej to tak.
— Proč? Pravdu máš radši hezky zabalenou. Jenže mně už došel balicí papír.
— Promluvím s mámou. Nastavím jasné hranice. Slibuju.
— Hranice se staví dřív, než tě někdo přejede, — řekla tiše. — Ne až potom.
— Kvůli jedné dovolené chceš zahodit manželství? — zvýšil hlas.
— Ne, Lukáši. Chci přestat být v manželství, kde pro mě není místo.
Dlouho mlčel. Pak se zeptal zastřeným hlasem: — A co bude dál?
— Vrátím se do Brna, najdu si byt a podám žádost o rozvod.
— Myslíš to vážně?
— Naprosto.
Promnul si obličej a posadil se na lavičku u branky, jako by ho zradily nohy.
— Myslel jsem, že si zakřičíš a přejde tě to, — zašeptal.
Kateřina se na něj podívala klidně, bez vzteku. — A právě v tom ses mýlil. Já už totiž nekřičím, když něco končí.