— Nezapomněla jsem poslat peníze tvé mámě. Neposlala jsem je schválně, — pronesla Martina pevně ve chvíli, kdy jí Petr po jejím návratu z desetihodinové směny zastoupil cestu v předsíni.
— Martino, zase jsi neposlala peníze Ivaně Novákové! — obvinil ji hned mezi dveřmi. V hlase mu zaznívala výčitka, jako by šlo o neodpustitelný prohřešek.
Martina se na okamžik zastavila, pomalu si vyzula boty a snažila se ovládnout třes v rukou. Klíče jí cinkly o komodu — zčásti únavou, zčásti vztekem.
— Ne, nezapomněla. Rozhodla jsem se je neposlat, — odpověděla klidněji, než se cítila, a narovnala se. Petr stál ve dveřích do obýváku s výrazem nespokojenosti.
— Jak to myslíš, že ses rozhodla? Máma s těmi penězi počítala! Zítra jí končí splatnost za energie!
— Tvoje maminka má vlastní důchod, nějaké úspory a ještě pronajímá pokoj ve svém bytě. My ale splácíme auto, které sis pořídil ještě v době, kdy jsi pracoval, — připomněla mu a zamířila do kuchyně. — A už osm měsíců všechno táhnu sama.
— Zase to vytahuješ! — vyrazil za ní. — Vysvětloval jsem ti snad stokrát, že v oboru je teď krize. Nemá smysl brát podřadné nabídky za pár korun. Musím si počkat na něco odpovídajícího.
Martina otevřela lednici. Police zely téměř prázdnotou. Unaveně si povzdechla.
— Ani na nákup jsi nezašel? Nechala jsem ti ráno seznam i peníze.
— Měl jsem online pohovor, — pokrčil rameny Petr. — A pak jsem si volal s bývalými kolegy. Nějak to nevyšlo.
— Ale čas zavolat mamince a stěžovat si, že jsem jí neposlala patnáct tisíc korun, na to sis prostor našel, — podotkla Martina a začala vyndávat z tašky potraviny, které koupila cestou z práce. — Víš co? Už nemůžu. Jsem vyčerpaná psychicky i fyzicky. Pracuju, vařím, uklízím — a ty mě místo podpory jen kritizuješ a obhajuješ svou matku.
Petr se usadil ke stolu, jako by bylo samozřejmé, že před něj za chvíli přistane večeře.
— Přeháníš. Je to jen přechodné období. Až najdu slušně placené místo, všechno se srovná.
— A kdy to bude? — otočila se k němu prudce. — Za měsíc? Za rok? Nebo až úplně vyhořím? Přes den dělám projektovou manažerku v reklamní agentuře a po večerech beru další zakázky, abychom to utáhli.
— Ty brigády sis vzala dobrovolně, — namítl. — Nikdo tě nenutil.
— Z čeho bychom jinak platili leasing na tvoje auto, nájem a ještě přispívali tvé matce? Můj plat sotva pokryje základní výdaje.
— Zaprvé, to auto je naše společné. A zadruhé, máma pomoc opravdu potřebuje. Vychovala mě sama. Nemůžu ji nechat na holičkách.
— Ivana Nováková tě vychovávala před pětatřiceti lety! — vybuchla Martina. — Teď je jí dvaašedesát, pracuje na poloviční úvazek jako účetní, pobírá důchod a ještě inkasuje dvacet pět tisíc korun měsíčně za pronájem jednoho pokoje ze svého třípokojového bytu. Ve výsledku má vyšší příjem než já!
Petr zvedl obočí.
— Odkud tohle víš?
— Náhodou jsem narazila na inzerát. Poznala jsem adresu i nábytek z fotek, — položila před něj misku se salátem. — Ten pronájem jí vydělává víc než dost.
— Takže sleduješ moji mámu? — ohradil se dotčeně.
— Snažím se pochopit, proč jí máme posílat peníze, když sami počítáme každou korunu! — odpověděla a posadila se naproti němu. — A taky proč už osm měsíců odmítáš jednu práci za druhou jen proto, že ti připadají „nedůstojné“.
— Mám deset let praxe! Nebudu dělat za šedesát tisíc, když jsem dřív bral sto padesát!
— V té firmě, odkud tě propustili při snižování stavů, — připomněla mu tiše. — Od té doby uběhlo osm měsíců. To je dost času najít aspoň něco.
Petr odstrčil talíř.
— Máma měla pravdu. Ty mi prostě nevěříš. Místo podpory mě jen shazuješ.
— Tvoje maminka si navíc myslí, že sis mě neměl brát, — vstala Martina. — Pokaždé mi zopakuje, že správná žena má živit manžela a mlčet.
— Ona má jen strach o mě.
— A kdo má strach o mě? — hlas se jí zlomil. — Kdo se mě zeptá, jestli to zvládám? Jestli nejsem úplně na dně, když pracuju do půlnoci?
Petr uhnul pohledem a mlčel.
— Přesně tak, — hlesla Martina, popadla kabelku a zamířila ke dveřím. — Potřebuju se projít. Nadýchat se a srovnat si myšlenky.
Venku ji ovanul chladný večerní vzduch. Vytáhla mobil a vytočila číslo své kamarádky.
— Lenko? Můžu k tobě na chvíli? Potřebuju to ze sebe dostat.
O půl hodiny později seděla u Lenky v kuchyni, ruce obtočené kolem hrnku s čajem.
— Já už vážně nemám sílu, — zavrtěla hlavou. — Osm měsíců všechno leží na mně. A on místo aby se snažil, jen si stěžuje a staví se na stranu své matky.
— A tchyně? Opravdu je na tom tak špatně, že potřebuje podporu? — zeptala se Lenka vážně.
Martina si povzdechla.
— Právě že vůbec ne. Zjistila jsem, že…