Ivana Nováková ji přejela hodnotícím pohledem od hlavy k patě.
— Petr mi vylíčil, o čem jste se včera bavili. Přišla jsem si s vámi vyjasnit pár věcí.
Martina si klidně svlékla sako, pověsila ho na židli a posadila se naproti ní.
— Poslouchám.
— Děláte obrovskou chybu, — spustila tchyně pevným hlasem. — Petr je mimořádně schopný odborník. Byla by škoda, aby své schopnosti prodával pod cenou. A vy jako manželka byste ho měla v těžším období podržet, ne na něj tlačit.
— Osm měsíců už není „období“, ale nový standard, — odvětila Martina bez zvýšení hlasu.
— Neskákejte mi do řeči, — sevřela Ivana rty. — Vychovala jsem výjimečného syna. Je inteligentní, vzdělaný, má perspektivu. Zaslouží si ženu, která si ho váží, ne někoho, kdo počítá každou korunu.
— Takže je podle vás v pořádku, že pracuji jen já, starám se o domácnost a ještě finančně podporuji vás oba?
— Já žádnou podporu nepotřebuji! — ohradila se dotčeně.
— Opravdu? A k čemu jsou tedy ty pravidelné převody? — Martina vzala do ruky telefon. — Mám vám ukázat přehled? Za osm měsíců sto dvacet tisíc korun. V době, kdy Petr nepřinesl domů ani korunu.
— To je synovská povinnost vůči matce. Vy tomu nerozumíte, máte jiné priority.
— Mou prioritou je rodina, kde oba nesou odpovědnost, — zvedla se Martina ze židle. — Ne vztah, kde jeden hraje roli věčného chlapce.
— Jak se opovažujete! — vyskočila Ivana také.
— Jsem unavená z tohohle absurdního divadla. Petr je dospělý muž, ale chová se jako rozmazlený teenager. A vy ho v tom jen utvrzujete. Nejprve ho obsluhovala matka, teď má v té roli pokračovat manželka.
— Budu svého syna bránit před takovou… takovou…
— Řekněte to. Před vypočítavou manželkou? — usmála se Martina chladně. — Mimochodem, dnes jsem dostala povýšení. Budu vydělávat víc než dosud. Dost na to, abych si zajistila pohodlný život i bez manžela, kterého musím živit. A bez tchyně, která to považuje za samozřejmost.
— Vy mu vyhrožujete rozvodem?
— Jen konstatuji fakt. Pokud se Petr nezmění, podám žádost o rozvod. A věřte, že se mi uleví.
Ivana Nováková beze slova posbírala kabelku. U dveří se ještě otočila.
— Budete toho litovat. Muže, jako je můj Petr, už nenajdete.
— Toho se opravdu nebojím, — zamumlala Martina a dveře za ní pevně zavřela.
Následující dny se nesly ve zvláštním tichu. Petr se neozval, neposlal zprávu, neukázal se doma. Martina se ponořila do práce a snažila se osobní problémy odsunout na vedlejší kolej.
V pátek večer zazvonil zvonek. Za dveřmi stál Petr s menší taškou přes rameno.
— Můžu dál? — zeptal se tiše.
— Samozřejmě. Tohle je pořád i tvůj byt, — ustoupila stranou.
Posadili se v obýváku. Vypadal unaveně, nevyspaně, jako by za pár dní zestárl.
— Hodně jsem přemýšlel, — začal pomalu. — A došlo mi, že jsi měla pravdu. Nechal jsem to zajít příliš daleko.
Martina mlčela a čekala.
— Máma mi pořád opakovala, že bych měl čekat na ideální nabídku. Jenže nic takového zřejmě neexistuje. A zatímco já vyhlížel dokonalou příležitost, ty ses dřela za oba.
— Jsem ráda, že to vidíš, — přikývla. — Co s tím chceš dělat?
— Odpověděl jsem na několik inzerátů. Nejde o žádné vrcholové pozice, ale platy jsou slušné. Na pondělí mám domluvené dva pohovory.
— To je aspoň začátek.
— A ještě něco. Mluvil jsem s mámou. Řekl jsem jí, že dokud nebudu mít vlastní příjem, žádné peníze posílat nebudu. Dotklo se jí to, ale to už je její věc.
Martina na něj chvíli překvapeně hleděla. Opravdu se dokázal postavit své matce?
— A co ty řeči o tom, že syn musí matku zabezpečit?
— Musí, ale ne na úkor své ženy. Máš pravdu — máma netrpí nouzí. Spíš jsem si zvykl přenášet odpovědnost na tebe.
— Petře, dnes mi oficiálně nabídli pozici senior projektové manažerky, — oznámila mu konečně.
— Vážně? To je skvělé! — rozzářil se upřímně. — Gratuluju, zasloužíš si to.
— Jenže to neznamená, že znovu potáhnu všechno sama, — dodala pevně. — Chci partnera, ne další závazek.
— Rozumím. Dej mi šanci to napravit.
Martina ho pozorovala a snažila se vyčíst, zda jsou jeho slova podložená skutečným rozhodnutím.
— Dobře. Máš měsíc na to, abys našel práci. A do té doby nepůjde ani koruna tvé matce, dokud si nestoupneme pevně na nohy.
— Souhlasím, — podal jí ruku. — Příměří?
— Uvidíme, — stiskla mu dlaň. — Činy mají větší váhu než sliby.
V pondělí skutečně vyrazil na oba pohovory. Jeden skončil neúspěchem — hledali jiný profil zkušeností. Druhá schůzka však vypadala mnohem nadějněji a Petr se vracel domů s opatrným optimismem.