— …že pracuje, pobírá důchod a ještě si přivydělává pronájmem pokoje. A přesto má Petr pocit, že je naší povinností ji živit. Přitom on sám nehne prstem, aby domů přinesl aspoň korunu.
Lenka si povzdechla a opřela se o opěradlo židle.
— To mi něco připomíná. Kolegyňka z práce si prošla tím samým. Manžel si dva roky „hledal směr v životě“ a tchyně jí mezitím každou neděli předčítala, jak je neschopná manželka. Nakonec to skončilo rozvodem.
— A nelituje toho? — zeptala se Martina tiše.
— Vůbec ne. Tvrdí, že jako by jí někdo sundal balvan ze zad. A představ si — finančně si polepšila. Žít sama je prý levnější než sponzorovat dospělého chlapa a jeho matku.
Martina mlčky hleděla z okna. Myšlenky jí vířily hlavou. Opravdu je čas něco změnit? Takhle přece nemůže fungovat donekonečna.
— Víš, co mě bolí nejvíc? — obrátila se znovu k Lence. — Pořád ho mám ráda. Nebo jsem měla… Už si nejsem jistá. Ale takhle dál žít nezvládnu.
— Musíš si s ním sednout a říct mu to bez obalu. Stanov jasné podmínky. Buď si najde práci a přestane posílat peníze mamince, nebo půjdete každý svou cestou. Jeho reakce ti napoví všechno.
— Mám strach, že si vybere ji, — pousmála se Martina hořce.
— Pak aspoň budeš vědět, na čem jsi, — stiskla jí Lenka dlaň. — A budeš se moct rozhodnout bez iluzí.
Když se Martina večer vrátila domů, našla Petra u počítače. Se sluchátky na uších byl plně ponořený do online hry a ani se neohlédl, když vstoupila.
— Potřebujeme si promluvit. A hned, — řekla pevně.
— Počkej, dohraju zápas, — mávl rukou, aniž by sundal oči z monitoru.
Přistoupila k němu a bez váhání zaklapla víko notebooku.
— Teď. Tohle je důležitější než tvoje hra.
— Děláš si legraci? To byl hodnocený zápas! — vybuchl.
— Je mi úplně jedno, jaké body jsi ztratil. Máme problém a ty se chováš jako puberťák.
Petr se opřel do židle, zkřížil ruce na hrudi a ironicky kývl.
— Tak spusť. Co ti zase leží v žaludku?
— Od příštího měsíce už tvé matce žádné peníze posílat nebudu, — začala klidně, i když se jí třásl hlas. — A očekávám, že si do měsíce najdeš práci. Jakoukoli. Nemusí to být vysněná pozice, ale potřebujeme příjem.
— To mi dáváš ultimátum? — pozvedl obočí.
— Ano. Protože už nemůžu všechno táhnout sama. Buď začneš fungovat jako zodpovědný partner, nebo se rozejdeme.
Petr zavrtěl hlavou.
— Máma měla pravdu. Říkala, že ti jde jen o peníze.
— Tvoje matka se mýlí. Já přemýšlím o naší budoucnosti. Je mi dvaatřicet a chtěla bych dítě. Jak si ho ale máme dovolit, když už osm měsíců nepracuješ?
— To je přechodné období!
— Osm měsíců není přechodné období, to už je zvyk! — zvýšila hlas. — A podle toho, jak reaguješ, ani nemáš v úmyslu něco měnit.
— Co ode mě čekáš? Že půjdu dělat hlídače nebo prodavače? Mám se ponížit jen proto, abys byla spokojená?
— Čekám, že převezmeš odpovědnost za vlastní rodinu. Ale zdá se, že je to nad tvoje síly.
Petr vyskočil ze židle.
— Víš co? Jdu k mámě. Aspoň tam se se mnou mluví normálně a nedělají se scény.
— Klidně jdi, — odpověděla unaveně. — A přemýšlej o tom, co jsem řekla. Máš měsíc.
Když za ním zapadly dveře, sesunula se na pohovku a rozplakala se. Tohle si nepředstavovala. Jenže teď už nebylo cesty zpět — buď se Petr vzpamatuje, nebo bude muset začít znovu sama.
Ráno se probudila do ticha. Postel vedle ní zůstala prázdná a telefon mlčel. Připravila si snídani, oblékla se do práce a snažila se nevzpomínat na předchozí večer.
V kanceláři ji však čekalo překvapení. Zavolal si ji vedoucí oddělení, Karel Dvořák.
— Martino, mám pro vás skvělou zprávu, — usmál se. — Pamatujete si na projekt pro tu mezinárodní firmu, který jste vedla?
— Samozřejmě, dokončili jsme ho minulý měsíc.
— Klient je nadšený. Natolik, že chce uzavřít roční smlouvu a svěřit vám všechny své zakázky.
Martina ucítila, jak se jí vrací energie.
— To je úžasné!
— A s tím souvisí i další věc. Rozšiřujeme spolupráci, takže vám nabízíme pozici senior projektové manažerky. Plat se zvýší zhruba o čtyřicet procent.
Na okamžik zůstala bez slov. Takové navýšení by vyřešilo většinu jejich finančních potíží.
— Děkuji… samozřejmě přijímám!
— Výborně. Od pondělí přebíráte nové kompetence. A věřte, že si to plně zasloužíte. Patříte k našim nejlepším lidem.
Když vyšla z kanceláře, měla chuť okamžitě zavolat Petrovi a podělit se o radost. Pak si to ale rozmyslela. Nejprve musí udělat krok on.
Večer odemykala byt s nečekaně lehkým srdcem. Jakmile však vstoupila do kuchyně, zarazila se. U stolu seděla Ivana Nováková, popíjela čaj a tvářila se, jako by jí celý byt patřil.
— Dobrý večer, — pozdravila Martina zdrženlivě.