A tak se skutečně řídila jeho vlastními pravidly.
Následující tři dny připomínaly soužití dvou lidí, kteří sdílejí adresu, nikoli život. Ulehali do stejné postele, ale mezi jejich těly jako by ležel pás ledu, přes který se nedalo přejít. Ráno se míjeli v kuchyni bez pozdravu. Jana si připravovala kávu výhradně pro sebe. Do kávovaru odměřila přesné množství zrnek, v klidu si nalila šálek a ani pohledem nezavadila o Martina.
On si na oplátku okázale bral sklenici s rozpustnou náhražkou, kterou jinak pohrdal, a zaléval ji horkou vodou. Lžičkou cinkal o hrnek tak hlučně, až to tahalo za uši. Byla to jeho drobná demonstrace – důkaz, jak její „sobectví“ snižuje úroveň jejich společného života. Jana nereagovala. Vypila svou voňavou kávu, vzala kabelku a odešla do práce.
V pátek večer přišla chvíle, na kterou Martin čekal. Otevřel lednici – a ta zela téměř prázdnotou. Kousek tvrdnoucího sýra, osamělá okurka a jeho balení kefíru.
„Jedeme nakoupit,“ prohlásil tónem, který nepřipouštěl diskusi. Byl přesvědčený, že pohled na prázdné police její experiment okamžitě ukončí.
„Dobře,“ odpověděla klidně Jana.
Pod ostrým světlem supermarketu se jejich tichý konflikt proměnil v další dějství. Hned u vstupu Jana beze slova vzala dva vozíky. Jeden si přitáhla k sobě, druhý nechala stát u Martina. Zamračil se, ale nic neřekl. Když hra, tak hra.
Vytáhla mobil a otevřela kalkulačku. Mezi regály postupovala pomalu, soustředěně, téměř obřadně. U pečiva nesáhla po jejich obvyklém velkém chlebu, nýbrž po malé ciabattě – porci pro jednoho. Vložila ji do svého vozíku. Martin stiskl madlo toho svého tak silně, až mu zbělely klouby.
V mléčném oddělení si vzala řecký jogurt, který měla ráda, a malé balení másla. Čekal, že přihodí mléko a jeho kefír. Prošla kolem bez zaváhání.
Její systematičnost byla nemilosrdná. U masa požádala o přesně dvě kuřecí prsa a menší kus hovězího. Do košíku přibylo avokádo, kvalitní čaj, láhev olivového oleje. Všechno pečlivě vybírané, všechno určené jen jí. Její vozík se postupně plnil pohodlím pro jednoho člověka. Ten jeho zůstával ostudně prázdný.
Nakonec mu došla trpělivost. Dostihl ji u konzerv a mezi zuby procedil:
„Zapomněla jsi na těstoviny. A na mléko. A můj kefír.“
Jana k němu zvedla oči. Nebyl v nich vztek ani zranění. Jen chladná, věcná logika.
„Martine, tvoje část peněz je na tvé kartě. Kup si, co uznáš za vhodné. Já beru to, co potřebuji já.“
Otočila se a přidala si do košíku skleničku oliv.
Zasáhlo ho to jako rána do břicha. Došlo mu, že to není výstup ani trucování. Ona skutečně plní rozhodnutí. Rozčilený a ponížený začal bez rozmyslu házet do svého vozíku první věci, které mu přišly pod ruku – levné mražené taštičky, nejlacinější salám, balík těstovin, karton mléka. Jeho nákup vypadal jako inventář osamělého podnájemníka.
U pokladny stáli za sebou jako cizí lidé. Jana vyložila své zboží, zaplatila vlastní kartou a vše si úhledně uložila do tašek. Když přišel na řadu Martin, vysypal na pás obsah svého vozíku s nepokrytým odporem.
Doma pokračovalo ticho. Jana si v lednici zabrala dvě police. Na jednu přehledně vyskládala jogurty, zeleninu a vakuově balené maso. Na druhou umístila věci, které sice působily „společně“, ale byly pořízené z její části – máslo, sýr. Martin naházel své mražené jídlo a salám do mrazáku a prudce zabouchl dvířka.
Večer se Jana postavila ke sporáku. Bytem se rozlila vůně česneku opékaného na olivovém oleji, bazalky a kuřete. Připravovala těstoviny s pestem. Martin seděl v obýváku a ta vůně ho dráždila. Byl přesvědčený, že je to gesto smíru. Že ho za chvíli zavolá k večeři a celé to nedorozumění skončí. Dokonce si v duchu připravoval velkorysé odpuštění.
Jana si nandala plný talíř, posypala ho parmezánem, nalila si sklenku vína a usedla ke stolu. Sama. Jedla pomalu, se zjevnou chutí, a přitom si četla něco na telefonu.
Martin čekal. Pět minut. Deset. Nakonec to nevydržel a vešel do kuchyně.
„A pro mě?“ zeptal se. Otázka zněla slabě i jemu samotnému.
Podívala se na něj stejně klidně jako v obchodě.
„Vařila jsem ze svých surovin. Ze své části rozpočtu. Tvoje jídlo je v lednici.“
Ta osamělá večeře pro ni nebyla jen vzdorem. Znamenala proměnu. Už to nebyla dotčená manželka čekající na omluvu. Stala se spolubydlící. Spolubydlící, která přesně hradí svůj díl nájmu za společný prostor a nepovažuje za svou povinnost nést odpovědnost za každodenní pohodlí druhého člověka.