Martin Krejčí dojedl studené, slepené knedlíčky a teprve tehdy mu naplno došlo, že nejde o náladu ani o přechodný vzdor. Nebyl to výkyv. Byl to rozpad systému, na kterém si tak zakládal. Mechanismus společného rozpočtu, který mu roky sloužil jako nástroj kontroly, se nezadrhl náhodou — Jana Čermáková ho obrátila proti němu.
Ponížení z obchodu i z kuchyně v něm nevyprchalo. Ztuhlo. Proměnilo se v chladnou, promyšlenou zlost. Nemohl ji přinutit, aby peníze vrátila na společný účet. Nemohl jí vyrvat její jogurty z ruky. Sdíleli ale byt. A byt měl své společné tepny — vodu, elektřinu, topení. Rozhodl se udeřit právě tam.
První tah přišel hned další ráno. Jana se chystala do sprchy, když uslyšela, jak se za ním zaklaply dveře koupelny. Vzápětí se ozval proud vody puštěný naplno. Nešlo o obyčejné sprchování — podle zvuku otevřel i kohoutek u vany. Čekala. Deset minut. Dvacet. Zpod dveří se začala valit pára a chodbu zaplnilo dusno jako ve skleníku. Po půlhodině vyšel ven, omotaný ručníkem, s výrazem spokojené netečnosti. Když Jana vstoupila dovnitř, ovanul ji štiplavý horký vzduch a ze sprchy tekla sotva vlažná nitka. Bojler byl téměř prázdný. Vyplýtval horkou vodu jen proto, aby jí nezbyla ani kapka.
Stala se z toho jeho nová strategie. Taktika spálené země. Okázale rozhazoval společné zdroje, s vědomím, že účty přijdou na oba a jejích dvaačtyřicet procent ji zasáhne stejně jako jeho. Když odcházel do práce, nechával rozsvíceno ve všech místnostech. Po návratu pouštěl klimatizaci na maximum a měnil byt v ledovou komoru, i když venku bylo sotva patnáct stupňů. Televize v obýváku běžela nepřetržitě, tlumeně hučela do prázdna a počítadlo kilowatthodin se otáčelo. Beze slov jí tím sděloval: „Samostatnost něco stojí. A já zařídím, aby tě stála ještě víc.“
Jana jeho hru prohlédla okamžitě. První vlna byla vztek. Nejraději by za ním vtrhla a přikázala mu, ať se přestane chovat jako trucující dítě. Zarazila se však. Křik by znamenal, že trefil cíl. Vrátila by se do starého schématu: on provokuje, ona reaguje. Místo toho zvolila jiný směr.
Začalo to nenápadně, jedním talířem. Po večeři umyla svůj příbor, svůj hrnek i sklenici a pečlivě je uložila do odkapávače. Pánev, na níž si smažil vajíčka, zůstala ležet v dřezu spolu s jeho talířem umazaným od kečupu. Ráno přibyl hrnek od kávy. Večer krabička od oběda, který si přinesl z práce. Dřez se postupně plnil. Martin to zpočátku přehlížel, přesvědčený, že nevydrží a nakonec to uklidí. Nevydržela — ale jinak, než čekal. Prostě to obcházela, jako se obchází louže na chodníku.
Třetí den už hromada nádobí přerostla únosnou mez a zbytky jídla začaly zapáchat. Jana beze slova koupila malý plastový lavor a postavila ho na linku vedle. Své nádobí myla tam. Hlavní dřez se stal oficiálně jeho územím.
Pak přišel další krok. Přestala uklízet celý byt. Starala se výhradně o svůj prostor: polovinu ložnice, svůj pracovní stůl, svou polici v koupelně. Prach, který dřív pravidelně stírala všude, se teď usazoval na jeho nočním stolku a na policích s jeho knihami v šedé, výmluvné vrstvě. Pračku zapínala jen pro své věci. Její oblečení bylo čisté, voňavé a vyžehlené. Jeho košile a ponožky se kupily v rohu ložnice, odkud se linul zatuchlý pach.
Byt se změnil v mapu jejich konfliktu. Ostrov čistoty a pořádku, který obývala Jana, a vedle něj zanedbané, přeplněné území Martina. Už nešlo jen o finance. Prostor se fyzicky rozdělil na dva tábory.
Jednoho večera mu pohled na dřez, kde se na talířích začínaly objevovat skvrny plísně, konečně přetekl přes okraj. Zastoupil jí cestu do kuchyně.
„Tohle je nechutné. Kdy to hodláš uklidit?“ ukázal bradou k nahromaděnému nádobí. V hlase mu zněl starý, velitelský tón — stále předpokládal, že je to její povinnost.
Jana přejela pohledem z něj na dřez a zpátky. Její výraz zůstal klidný.
„Martine, moje nádobí je umyté. Moje prádlo vyprané. Moje polovina postele ustlaná. Všechno ostatní spadá do tvé části odpovědnosti. Přesněji řečeno do těch osmapadesáti procent bytu, které sis tak rád přepočítával. Zařiď si to.“
„Jano, tohle už je vážně přes čáru,“ začal jednou večer Martin, když se postavil doprostřed obýváku mezi její upravenou část a svůj nepořádek.