Martin Krejčí stál uprostřed obývacího pokoje přesně na hraně mezi jejím pečlivě udržovaným prostorem a svým územím, kde se vršily staré časopisy a pomačkané oblečení. Tentokrát v jeho hlase chyběla obvyklá tvrdost. Místo ní se do tónu vplížila naléhavost, kterou se marně snažil zamaskovat přísností.
„Jano, tohle už je vážně přes čáru,“ navázal a zhluboka se nadechl. „Mluvím o naší dovolené. O Itálii. Šetřili jsme na ni skoro dva roky. To všechno zahodíš jen kvůli své tvrdohlavosti?“
Jana Čermáková seděla v křesle s notebookem na kolenou. Obrazovka svítila, ale ona na ní nic nedělala. Jen poslouchala. Během posledních dnů se jejich byt definitivně rozdělil na dva oddělené světy. Naučila se přehlížet jeho nepořádek i zápach ze dřezu na jeho straně. Vytvořila si vlastní sterilní zónu, kde mělo vše své místo a řád. A ten jí vyhovoval. Byl předvídatelný. Patřil jen jí.
„Společný účet, ze kterého se měla zaplatit cesta, je kvůli tobě zablokovaný,“ pokračoval Martin a postupně nabíral na razanci. Znovu zněl jako žalobce, který si je jistý svou pravdou. „Těch tvých dvaačtyřicet procent jen leží na tvé kartě. Z mé části nestačí ani na letenky. Musíme ty peníze dát dohromady. Kvůli nám. Kvůli budoucnosti. Opravdu má nějaké šaty větší cenu než náš společný sen?“
Udělalo se ticho. Přistoupil o krok blíž a natáhl k ní ruku, jako by nabízel smír. Hrál svou poslední kartu – představu jejich budoucnosti. Spoléhal na to, že před takovým argumentem žádná žena neodolá. Mluvil o snech, o tom, co údajně budovali společně.
Jana k němu pomalu zvedla oči. Nebylo v nich teplo ani hněv. Jen chladný, téměř vědecký odstup. Dívala se na něj, jako by před sebou měla cizího člověka. Muže, který považoval její peníze za svůj zdroj a jejich vysněnou cestu za páku, jak ji přimět k poslušnosti. Nenabízel dohodu. Očekával kapitulaci.
Neodpověděla. Místo slov se pohnuly její prsty na touchpadu. Otevřela nový panel v prohlížeči. V napjatém tichu znělo každé kliknutí téměř nepřirozeně hlasitě. Martin zůstal stát a sledoval ji, aniž chápal, co se děje.
Na displeji se objevilo rozhraní internetového bankovnictví. Jana zkontrolovala zůstatek na účtu nazvaném „Osobní výdaje“. Částka byla víc než slušná – její podíl ze společných úspor a poslední výplata. Poté přešla na stránky luxusní cestovní agentury. Obrazovku zaplavily snímky oslnivě bílých pláží, vil postavených nad tyrkysovou lagunou a sklenic s barevnými koktejly při západu slunce. Maledivy.
Martin přimhouřil oči. V jeho pohledu se mísil zmatek s rostoucí obavou. Co to dělá? Snaží se mu dokázat, jak daleko mají k vysněné dovolené? Ukazuje mu, o co přišli?
Jana postupovala rychle a bez zaváhání. Vybrala nejdražší resort v nabídce. Termín nastavila na dva týdny od dnešního dne. Délku pobytu na deset nocí. Vyplnila své osobní údaje. U kolonky „Počet cestujících“ zůstala číslice jedna. Bez mrknutí oka pokračovala na platební bránu, zadala údaje své karty a potvrdila transakci kódem z SMS.
Na obrazovce vyskočilo potvrzení: „Gratulujeme, vaše cesta byla úspěšně rezervována. Elektronické letenky a voucher byly odeslány na váš e-mail. Rezervace je nevratná.“
Bylo rozhodnuto.
Beze slova otočila notebook směrem k němu. Studené světlo displeje ozářilo jeho tvář. Uviděl tropický ostrov, název exkluzivního hotelu, datum odletu. Spatřil konečnou cenu – číslo téměř shodné s částkou, kterou měla na svém osobním účtu. A nakonec si všiml detailu nahoře: „Jana Čermáková. Passenger: 1.“
Jeho výraz se měnil pomalu, ale zřetelně. Nechápavost vystřídala dezorientace, poté tvrdé poznání. Nakonec mu obličej zkřivila bezmocná, spalující zloba. Došlo mu to. Nebyl to výbuch emocí. Byl to rozsudek. Otevřený, demonstrativní a definitivní. Neutratila jen své peníze. Vzala jejich společnou Itálii – jejich pečlivě budovanou představu budoucnosti – a proměnila ji v ještě okázalejší realitu, do které ho nezahrnula. Vymazala ho z ní.
Martin otevřel ústa, připravený křičet, chrlit všechno, co v něm vřelo. Místo slov z něj vyšel jen přiškrcený zvuk. Jana klidně zaklapla víko notebooku. Tiché cvaknutí zaznělo jako úder soudcovského kladívka.
„Problém jsem vyřešila,“ řekla vyrovnaným, téměř nezúčastněným hlasem. „Zaplatila jsem si dovolenou. Ze svých peněz…“