— Tomáši, chceš mi tím říct, že celé květnové svátky prosedím sama doma a budu zírat do zdi? — Jana mluvila potichu a pečlivě hlídala tón. V poslední době ho jakýkoli náznak podráždění okamžitě rozčiloval. Stála u okna, ale ven se nedívala. Oči měla zabodnuté do širokých zad svého muže.
— Jano, prosím tě, nezačínej, — povzdechl si Tomáš, aniž by se otočil. Do kožené aktovky systematicky rovnal smlouvy a složky. — Adéle se zhoršila alergie. Potřebuje být na čerstvém vzduchu, někde mimo město. A hlavně potřebuje tátu. Petra pronajala chalupu za Prahou, já tam budu jen kvůli ní. Jako otec.
— Jako otec? — zopakovala Jana a přistoupila blíž. — A proč tam nemůžu jet taky? Nebudu vám překážet. Klidně budu chodit sama na procházky, zatímco vy budete spolu. Jsme přece manželé.
Tomáš prudce zaklapl aktovku. Ostrý zvuk se rozlehl místností a Janě projel mráz po zádech. Když se k ní otočil, objevil se mu v obličeji ten známý výraz blahosklonné únavy, který ji pokaždé bodl někde hluboko. Díval se na ni, jako by byla malá holka, co si před obědem vynucuje sladkost.
— Petra si to nepřeje. Myslí si, že by tvoje přítomnost Adélu zbytečně rozrušila. A její alergie je podle lékařů psychosomatická. Stačí stres a osype se znovu. Chceš nést odpovědnost za zdraví mé dcery?
— To přece ne… jenom… — zarazila se. Bylo to průhledné, a přesto účinné. — Tome, je to deset dní. Chtěla jsem jet k našim na chalupu. Děda se ptal, kdy přijedeme…
— Děda to přežije, — utnul ji. — A k tvé mámě nepojedeš.
— A to proč? — vyhrkla překvapeně.
— Protože jsem to řekl. Nepotřebuju, abys tam seděla a nechala se krmit jejími řečmi, dokud si všechno v hlavě nepřekroutíš. Zůstaň doma, věnuj se svým kytkám a sádře. Odpočiň si. Vrátím se po svátcích. Ber to jako dárek — pár dní bez starostí o domácnost.
Přistoupil k ní, letmo ji políbil na tvář, spíš jako by orazítkoval dokument, a zamířil do předsíně. Jana zůstala stát uprostřed obýváku. Ve vzduchu doznívala vůně jeho vody po holení smíšená s pachutí drahé kůže z jeho bot. Tomáš pracoval jako vyjednavač ve velké logistické společnosti, zajišťoval dodávky vzácných druhů dřeva pro luxusní jachty. Vzhled byl pro něj pracovní nástroj stejně důležitý jako přesvědčivý hlas.
Dveře bytu zapadly. Jana si pomalu sedla na pohovku. V hlavě jí vířila jediná věta: Je to jen starostlivý otec. Miluje svou dceru. Musím být rozumná. Musím to pochopit. Přemlouvala samu sebe, že si všechno jen namlouvá, že podezření je projevem její nejistoty. Petra patří minulosti, ona je přítomnost. Tomáš si vybral ji. Vzal si ji. Stačí vydržet. Počkat.
První tři dny se táhly jako v husté mlze. Snažila se pracovat, ale nešlo to. Její ateliér — pokoj na konci jejich prostorného bytu — byl zaplněný formami, pytli se sádrou a svazky usušených rostlin. Tvořila botanické reliéfy: velké, detailní otisky květin a trav, které navždy ztuhly v bílém materiálu. Ta práce vyžadovala trpělivost a soustředění téměř meditačního druhu. Jenže teď jí prsty neposlouchaly. Hlína byla tvrdá jako kámen, sádra tuhla dřív, než ji stačila uhladit, nebo se naopak měnila v řídkou, zakalenou kaši.
Lucie, která se u ní zastavila na kávu, poslouchala s očima dokořán.
— To myslíš vážně? On ti zakázal jet k mámě?
— Tvrdí, že bych se tam jen zbytečně rozčilovala…
— A doma jsi jako co? Na duchovním pobytu? — Lucie si významně ťukla na spánek. — Prober se, Jano. Tvůj muž odjíždí na celé svátky k bývalé manželce a tebe nechá doma pod záminkou alergie. Alergie na co? Na tvoji existenci?
— Neříkej to takhle… Petra je přece matka jeho dítěte.
— Petra je ženská, která ho před dvěma lety vyhodila s jedním kufrem, protože si našla někoho „lepšího“. A jakmile se ten její zázrak vypařil a Tomáš mezitím povýšil, pořídil si auto a začal díky tobě vypadat k světu, najednou si vzpomněla, že Adéla potřebuje tátu. Vzpamatuj se. Už měsíc k ní jezdí s výmluvou, že veze léky.
Luciin hlas zněl tvrději než obvykle a Jana si poprvé připustila, že otázky, které se snažila umlčet, se možná brzy ozvou mnohem hlasitěji.