Lucie se na ni podívala zpříma. „Viděla jsi ty účtenky? To nebyla žádná lékárna. To bylo klenotnictví.“
Jana si na to upozornění z banky vzpomněla až příliš dobře. Před dvěma týdny nechal Tomáš na stole tablet a zapomněl ho zamknout. Na displeji vyskočila notifikace o platbě – částka byla tak vysoká, že ji to zarazilo. Když se ho tehdy zeptala, bez zaváhání vysvětlil, že jde o zálohu na pojistku nové zásilky zboží.
„Nechci ze sebe dělat žárlivou hysterku,“ hlesla tehdy Jana, skoro prosebně.
„Tak přestaň být naivní a začni přemýšlet,“ odsekla Lucie nekompromisně. „Jestli tohle přejdeš mlčením, příště si ji nastěhuje domů a tebe odstaví někam na rohožku u dveří.“
Po jejím odchodu Jana bloumala bytem jako tělo bez duše. Myšlenky, které měsíce zametala pod koberec, se draly ven a dusily ji. Vybavovala si detaily, které předtím odmítala spojit dohromady. Jak Tomáš odkládal mobil displejem dolů. Jak podrážděně reagoval pokaždé, když se jen letmo zeptala, jak proběhl čas s Adélou. A ta vůně… Nebyla to dětská kosmetika ani nemocniční dezinfekce. Byla to těžká, sladká parfemace ženy, která se nechystá na rodičovskou schůzku.
V hrudi se jí usadila temná, hutná zloba. Ne výbuch, který by ji přiměl křičet, ale pomalé, spalující poznání, že z ní někdo dělá hlupáka. Pohodlného, poslušného hlupáka.
Vzala telefon do ruky. Volat mu ale nehodlala. Věděla přesně, kde sídlí jeho firma, i to, že dnes měl mít jen krátkou poradu před údajnou cestou za město, plánovanou až na zítřejší ráno. Jenže podle všeho odjel už včera – s výmluvou na „nutné vyřízení dokumentů“.
Oblékla se jinak než obvykle. Ne do džínů a vytahaného svetru, ve kterém trávila hodiny u keramického kruhu. Sáhla po přiléhavých šatech, které zvýrazňovaly její postavu, a upravila si vlasy. Zavolala si taxi.
V kanceláři ji přivítala sekretářka – sotva pětadvacetiletá dívka s nervózním pohledem.
„Pan Tomáš dnes odjel už kolem poledne,“ oznámila tiše.
„Domů?“ zeptala se Jana klidně.
„Ne… říkal, že má schůzku. Důležitou. Osobní.“
Adresa Petry jí byla známá. Tomáš se jí dokonce chlubil svou „upřímností“ – prý nemá co skrývat, jede přece za dcerou. Byt se nacházel v luxusním rezidenčním komplexu na opačném konci města.
Cestou si Jana uvědomila, že nejede vyvolat scénu. Nechce křik ani hysterii. Chce pravdu. Ať je jakkoli odporná.
U dveří stála déle, než čekala. Cesta přes město jí poskytla dost času, aby se její rozhodnost proměnila v chladnou, ostrou jistotu. Zazvonila. Jednou. Podruhé, déle a vytrvaleji.
Zámek cvakl.
Ve dveřích se objevila Petra.
Nebyla oblečená jako matka bdící u nemocného dítěte. Žádný domácí úbor, žádná zástěra. Měla na sobě krátký hedvábný župan v barvě červeného vína, ledabyle přehozený přes nahé tělo. Vlasy rozcuchané, rty lesklé.
„Jé,“ protáhla Petra a na jejím obličeji se nezračily rozpaky, spíš pobavené překvapení. „Jano? Hosty jsme dneska nečekaly. Adélka spí.“
„Nejsem tu kvůli Adéle,“ odpověděla Jana. Hlas jí zněl cize, zastřeně.
Z chodby se vynořil Tomáš. Vyšel z koupelny jen s ručníkem kolem boků. Vlasy měl ještě mokré a na hrudi se mu červenala čerstvá škrábance. Druhým ručníkem si otíral obličej a něco si pobrukoval.
Když ji uviděl, ztuhl.
„Jano?“ zamrkal. „Co tady děláš? Říkal jsem ti přece—“
Petra se opřela o rám dveří a teatrálně si upravila župan tak, že se rozhrnul ještě víc a odhalil její dlouhou nohu.
„Tomáši, vyřiď si to se svou… manželkou,“ pronesla sladce. „Ještě jsme přece nedořešili léčbu dcery.“
Ta věta byla tak nestoudná, že Jana na okamžik oněměla. Dívala se na muže, kterému věřila. Na člověka, o němž si myslela, že je pevný bod jejího světa. A místo něj viděla cizince – trapného, přistiženého, a přesto stále snažícího se zachovat si zdání autority.
Tomáš se vzpamatoval a vykročil k ní, snažil se nasadit přísný výraz.
„Ty mě sleduješ? Zbláznila ses? Jasně jsem ti řekl, že máš zůstat doma!“
Jana nekřičela. Nevrhla se na Petru, neudělala scénu. Jen si je oba pomalu, pečlivě prohlédla, jako by si ukládala každý detail té ubohé frašky do paměti. V jejím nitru cosi tiše prasklo a rozpadlo se.
Navždy.