„Klíče,“ pronesla klidně, téměř bezbarvým hlasem.
„Prosím?“ zamrkal Tomáš, jako by špatně slyšel.
„Klíče od bytu. Hned.“
Zkusil situaci obrátit v žert. „Nech toho. Jeď domů, vyspíme se na to a promluvíme si v klidu,“ natáhl se k ní a chtěl ji chytit za paži.
Jana však ucukla tak prudce, že se jí málem dotkl jen vzduch.
„Řekla jsem, že mi je vrátíš. Jinak zavolám policii a nahlásím cizí osoby v bytě. Nemáš tam trvalý pobyt, pamatuješ?“
V jeho očích probleskl vztek. Otočil se, přešel k malé skříňce v předsíni Petřina bytu, popadl svou koženou tašku a z ní vytáhl svazek klíčů. Bez dalšího slova je hodil k Janiným nohám.
„Tak si je sežer. Blázne.“
Sehnula se, klíče zvedla a bez jediného pohledu navíc zamířila k výtahu. Za zády slyšela Petřino podrážděné sykání a Tomášův hlas, který se snažil cosi vysvětlovat. Dveře výtahu se zavřely a s nimi i poslední zbytky iluzí.
Doma fungovala jako naprogramovaný stroj. Systematicky, bez zaváhání. Z horní police ve skříni sundala velké cestovní tašky, ty staré kostkované, které se vytahují při stěhování. Otevřela Tomášovu šatní skříň a začala plnit jednu tašku za druhou. Obleky, košile, kalhoty – všechno bez třídění. Přidala i jeho drahé boty, pečlivě srovnané kravaty, dokonce i jeho osobní kávovar, na který si nikdo jiný nesměl sáhnout.
Byt patřil jejímu dědečkovi, uznávanému architektovi. Teď už byl starý a nemocný, bydlel u Janiny maminky na venkově, kde o něj bylo postaráno. Tomáš se tu ale dávno cítil jako pán domu. Prosadil si rekonstrukci podle vlastního vkusu, nechal vyhodit původní nábytek a mluvil o bytě jako o své pevnosti.
Zvonek zazvonil zhruba po dvou hodinách. Tentokrát nepoužil klíče – žádné už neměl. Místo toho bušil do dveří.
Jana otevřela. Stál tam, oblečený, učesaný jen napůl, v obličeji směs vzteku a nepochopení.
„Co to mělo být? Udělala jsi ze mě před Petrou idiota!“ vyštěkl a bez pozvání vstoupil dovnitř. „Víš vůbec, cos provedla?“
Zarazil se, když uviděl hromadu tašek vyskládaných v předsíni.
„Co to má znamenat?“
„Tvoje věci,“ odpověděla. „Všechny. Odnášíš si je.“
Krátce se zasmál, ale smích zněl křečovitě. „Ty mě vyhazuješ? Kvůli jednomu úletu? Jano, prober se. Ano, stalo se to. Ujel jsem. To se chlapům stává. Petra… no, víš sama. Ale domov mám s tebou. Tebe si vážím – klid, pohodlí. Tohle byla jen… odreagování.“
„Odreagování?“ zopakovala tiše. „Zakázal jsi mi jet za mámou. Držel jsi mě přes svátky ve městě. Lhal jsi o nemoci vlastní dcery. Spal jsi s bývalou ženou. A tomu říkáš odreagování?“
Vešel do obýváku a jedné z tašek uštědřil kopanec.
„Nedělej z toho divadlo. Byt je sice psaný na dědu, ale rekonstrukci jsem platil já. Investoval jsem tady peníze. Jestli chceš, abych zmizel, vyplatíš mi polovinu. A vůbec – kdo by o tebe stál? S tvými sušenými kytičkami? Bez mě bys byla ztracená. Jsi nudná, Jano. Bez chuti. Petra je živel, ty stojatá voda. Vydržel jsem to, protože mi to vyhovovalo. A teď si hraješ na hrdinku?“
Nezazněla jediná omluva. Jen výčitky a nároky. Mluvil, jako by mu všechno patřilo.
„Odejdi,“ řekla klidně.
„Odejdu,“ popadl dvě tašky. „Až ti dojde, že sama nepřežiješ, zavoláš. Pak se rozhodnu, jestli tě vezmu zpátky.“
Postupně odnesl všechny věci na chodbu. Jana slyšela, jak výtah hučí a sjíždí dolů. Zamkla, otočila klíčem v zámku a opřela se o dveře. Slzy nepřišly. Jen prázdno – a někde hluboko pod ním tiché, téměř neznatelné uvolnění.
První májové ráno ji probudilo slunce. Paprsek jí dopadl přímo do tváře. Vstala odpočatá. Byt byl tichý, ale tentokrát to ticho nebolelo. Bylo čisté.
Rozhodla se, že svátek si vezít nenechá. Jaro jí nikdo nevezme. Vytáhla mouku, vejce, smetanu. Zadělala těsto na medovník, který Tomáš vždy shazoval jako „venkovskou buchtu“, zatímco si objednával drahé dezerty z cukrárny. Kuchyní se brzy rozlila sladká vůně medu a pečení. Do vázy naaranžovala větve rozkvetlé jabloně, které ještě před dvěma dny schovala na balkon, aby ho „neprovokovala nepořádkem“.
Pustila si hudbu. Starý jazz, který měl dědeček tak rád.
Kolem druhé odpoledne se ozval zvonek. Dlouhý, naléhavý.
Podívala se kukátkem. Tomáš. Stál tam sám, bez jediného zavazadla.