Chvíli na něj hleděla skrz kukátko, pak pootevřela dveře – řetízek nechala zajištěný.
„Co chceš?“ zeptala se klidně.
Tomáš vypadal zbědovaně. Nejen neupraveně – byl z něj cítit ponížení.
„Jano, prosím tě, otevři. Musíme si promluvit.“
„Včera už jsme si řekli dost.“
„Neřekli jsme si vůbec nic!“ vyštěkl podrážděně. „Petra… to je vypočítavá mrcha. Šlo jí jen o prachy. Jakmile zjistila, že jsem přijel s kufrem a že jsi mě vyhodila, udělala scénu. Prý nechce chlapa s průšvihy. Chápeš to?“
„Chápu. A víc, než si myslíš.“
„Jani, odpusť mi. Zblbnul jsem. Každý někdy udělá chybu. Miluju tě přece. Vrátil jsem se, ne? Zapomeneme na to. Koupím dort… i když cítím, že něco pečeš. Voní to skvěle. Umírám hlady. Pusť mě domů. Je to přece i můj byt.“
Zkusil do dveří zatlačit ramenem, přesvědčený, že její odpor je jen formální. Byl zvyklý, že ustoupí. Že její laskavost je slabost.
Nepřišel proto, že by pochopil. Přišel, protože ho odjinud vyhodili. Vrátil se do zásobárny – dospat se, dojíst, dočerpat to, co považoval za své.
„Ne, Tomáši. Tohle nikdy nebyl tvůj domov.“
Viděla, jak se mu výraz změnil. Prosba ztuhla a vystřídala ji zloba.
„Ty potvoro! Otevři, slyšíš? Ty dveře vyrazím! Zničím ti ty tvoje oslavy!“
Zabušil celou vahou těla, snažil se utrhnout řetízek. Jana ucouvla, ale místo strachu se jí do žil vlila prudká energie. Sundala řetěz. Tomáš, který cítil, že překážka povolila, se vrhl vpřed, připravený vtrhnout dovnitř.
V té vteřině se zapřela patami do podlahy a s veškerou silou, kterou v sobě za ta léta potlačovala, prudce zabouchla těžké dubové dveře.
Ozvala se tupá rána a cosi křuplo. Masivní dřevo narazilo přímo do jeho obličeje, který už měl napůl strčený v otvoru.
Chodbou se rozlehl výkřik plný bolesti. Jana bez zaváhání otočila oba zámky.
Za dveřmi bylo slyšet sténání, nadávky a spěšné kroky sousedů, kteří vyběhli ze svých bytů.
Ona se však vrátila do kuchyně. Z trouby vytáhla upečené pláty, potřela je krémem, navrch rozložila čerstvé jahody a borůvky. Zalila si čaj. Co se děje na chodbě, ji nezajímalo.
Tomáš dorazil k matce až navečer. Nos měl zlomený a vychýlený na stranu, oko nateklé do modra, obočí rozseknuté hlubokou rudou rýhou. Vypadal děsivě.
Jeho matka, přísná žena s ostrým smyslem pro spravedlnost, ho přivítala mezi dveřmi. Před hodinou mluvila s Janou a znala celý příběh – i Petru, i lži, i zákaz, aby Jana jezdila za rodinou.
„Mami… potřebuju led… a něco proti bolesti… ta šílená mě málem zabila…,“ sípal přes oteklé rty.
Neuhnula, aby ho pustila dál.
„To sis udělal sám, Tomáši,“ řekla chladně. „Petře jsi zničil život, když jsi ji nechal samotnou s dítětem. Teď jsi ubližoval Janě. Každý jednou sklidí, co zasel. Podívej se na sebe.“
„Co to říkáš? Zítra mám jednání s Japonci! Kontrakt roku! Musím se dát dohromady!“
„Na žádné jednání zítra nepůjdeš,“ odpověděla bez emocí. „S takovým obličejem tě do budovy ani nepustí. A až vedení zjistí, že ses porval kvůli milostným aférám… obávám se, že sis dnes podepsal konec kariéry.“
„Nemám kam jít!“
„Zkus klášter,“ odvětila suše. „Třeba se tam naučíš pokory.“
Dveře před ním zavřela tiše, bez prásknutí.
Zůstal stát v potemnělé chodbě. Bolest mu pulzovala v tváři v rytmu srdce. Nemohl uvěřit, že se to děje jemu. Úspěšnému, pohlednému, schopnému. Stál tam s rozbitým obličejem a bez zázemí – odmítnutý ženami, které považoval za své jistoty. Zítra ho čekalo ponížení, možná vyhazov. Manželka, kterou měl za bezbrannou, mu zlomila nos. Milenka ho vyhodila jako toulavé štěně. Matka se k němu otočila zády.
Svět, který budoval na manipulaci a lžích, se sesypal po jediném zabouchnutí dveří.
Jana mezitím seděla u stolu, ukusovala z medovníku a pomalu popíjela čaj. Sluneční paprsky se odrážely na bílé sádře její nové plastiky. Z hladkého povrchu vyrůstal květ kapradí – znamení nového začátku a malých zázraků, které přicházejí, když člověk konečně uvěří sám sobě a přestane se nechat zraňovat.