Nikola Kovářová byla odjakživa praktická a rozvážná. Vystudovala ekonomii a pracovala ve velké firmě, kde měla stabilní pozici i slušný příjem. Ještě před svatbou si sama pořídila malý byt na hypotéku a poctivě si odkládala peníze stranou pro případ nouze. Ve čtyřiatřiceti potkala Petra Kováře. Pracoval jako řidič, působil klidně a spolehlivě. Nepil, nekouřil víc než občas a byl o pět let mladší. Nikola si říkala, že na tom přece není nic špatného.
Svatba proběhla bez okázalosti, jen v úzkém kruhu rodiny. Petr se nastěhoval do jejího jednopokojového bytu, který Nikola splácela už třetím rokem. Zpočátku mezi nimi panovala pohoda. Petr měl místo v dopravní společnosti, výdělek nebyl vysoký – kolem šedesáti tisíc korun měsíčně – ale Nikola to neřešila. O financích spolu příliš nemluvili, jednoduše každý přispíval na společné výdaje podle potřeby.
První trhlina se objevila dva měsíce po líbánkách. Jednoho večera přišel Petr domů zachmuřený a bez dlouhého úvodu oznámil, že dal výpověď.
„Ten šéf je úplně nesnesitelný,“ procedil, zatímco si zul boty. „Řve na lidi, směny mění, jak se mu zachce. Jsem z toho neustále ve stresu, bolí mě hlava.“
Nikola mu rozuměla. Sama věděla, že práce s lidmi bývá vyčerpávající, zvlášť když nadřízený neumí jednat slušně.
„Tak si dej chvíli pauzu,“ navrhla klidně. „Určitě najdeš něco lepšího.“
Jenže týdny ubíhaly a nové zaměstnání se nerýsovalo. Petr sice občas otevřel stránky s nabídkami práce, ale spíš to vypadalo jako hra na hledání. Když mu Nikola poslala konkrétní inzerát, ohrnul nos.
„Tohle není pro mě. Plat nic moc,“ namítal. „A tady jsou zase divné směny.“
Nikola se nehádala. Sama trávila v kanceláři dlouhé hodiny a často si nosila práci i domů. Splátka hypotéky, energie, nákupy – většina povinností postupně zůstala na ní. Petr se k finanční situaci nevyjadřoval a iniciativu neprojevoval.
Asi měsíc po jeho odchodu z práce se začala častěji objevovat jeho matka, Helena Martinecová. Bydlela sice na okraji města, ale najednou byla u nich téměř pořád. Jednou přinesla hrnec polévky, jindy se zastavila „jen na chvíli“ a občas zůstala přes noc s vysvětlením, že jí ujel poslední autobus.
Nikola nechtěla vyvolávat konflikty, a tak mlčela. Tchyně působila, jako by chtěla pomáhat, jenže její pomoc měla zvláštní podobu. Přerovnala nádobí podle svého systému, přeskládala potraviny v lednici, posouvala dekorace na policích. A hlavně rozdávala rady.
„Nikolo, tyhle těstoviny nekupuj, vůbec se nerozvaří tak, jak mají,“ poznamenala jednou, když se probírala skříňkami. „A tenhle chléb je suchý. My s Petrem jsme zvyklí na jiný.“
Petr mezitím ležel na gauči, v ruce telefon, a bez zájmu projížděl videa. Občas matce přitakal, ale o hledání práce se nijak zvlášť nesnažil. Zato když šlo o permanentku do posilovny nebo o cigarety, peníze se vždycky našly. Samozřejmě z karty jeho ženy.
Nikola se snažila soustředit hlavně na práci. Firma právě získala významnou zakázku a ona dostala na starost několik projektů najednou. Domů se vracela pozdě večer, unavená, a čekaly ji domácí povinnosti i dvojice u televize, která rozebírala sousedy nebo zprávy.
Na začátku léta si při kontrole bankovního výpisu všimla něčeho podivného. Mezi běžnými platbami se objevily položky, které nepoznávala. Tři tisíce korun za služby v kosmetickém salonu. Pět tisíc v obchodě s dětským zbožím. A k tomu menší částky za šampony, krémy a dekorativní kosmetiku.
„Petře, nevíš náhodou, co jsou tohle za platby?“ zeptala se a podala mu telefon s otevřeným výpisem.
Petr se na displej podíval jen letmo a pokrčil rameny.
„Nemám tušení. Možná je to nějaká chyba banky?“