Jenže žádná bankovní chyba to nebyla. Podezřelé platby se opakovaly s železnou pravidelností. Každý druhý den zmizela z účtu Nikoly Kovářové menší částka – jednou kadeřnictví, podruhé butik s oblečením, jindy lékárna. Začala si výpisy kontrolovat pečlivěji a brzy jí došlo, že nejde o náhodu ani omyl. Někdo její kartu používá systematicky.
Současně s tím začala Helena Martinecová jezdit na návštěvu častěji než dřív. Z původně občasných zastávek se staly téměř každodenní návštěvy. A málokdy přijela sama. Často s ní dorazila i její dcera Lenka Zemanová, která nedávno porodila a neustále si stěžovala, jak je všechno kolem dítěte finančně náročné. Povzdechy o drahých plenkách, umělém mléku a oblečení byly na denním pořádku.
„Petříku, přece nenecháš sestru na holičkách,“ naléhala Helena na syna měkkým, ale vytrvalým hlasem. „Lenka to má těžké, její muž většinu výplaty utratí po hospodách.“
Petr Kovář pokaždé přikývl a beze slova odešel z místnosti. A sotva uběhlo pár hodin, Nikole na telefonu naskočilo nové upozornění z banky. Dětské body, hračky, krémy, různé drogerie. Všechno hrazené z jejího účtu.
Jednoho večera se Nikola vrátila z práce dřív. Otevřela dveře bytu tiše – a zůstala stát v předsíni. Z kuchyně se ozýval hlas tchyně. Helena seděla u stolu, mobil přitisknutý k uchu, a před sebou rozložené čerstvé nákupy.
„Ale kdepak, Dano,“ smála se do telefonu Dana Krejčíová na druhém konci hovoru, „ten gel není vůbec drahý. Jen patnáct set a účinek úžasný. Nikola s tím nemá problém, aspoň si může tchyně trochu dopřát.“
Vedle ní seděl Petr, popíjel čaj a bez zájmu projížděl displej svého telefonu. Nikomu zřejmě nepřipadalo divné, že utrácejí peníze, které si sami nevydělali.
Nikole se nahrnula krev do tváří. V tu chvíli jí došlo, že nejde jen o pomoc rodině. Brali její kartu jako společnou pokladnu – bez ptaní, bez vysvětlení, bez studu. A její muž tomu jen tiše přihlížel.
„Paní Martinecová,“ oslovila tchyni pevně, i když ji to stálo veškeré sebeovládání. „Můžeme si promluvit?“
Helena zvedla oči, jako by byla vyrušena z příjemného rozhovoru. „Samozřejmě, Nikolko. Děje se něco?“
„Ano. Všimla jsem si podivných plateb z mého účtu. Kosmetické salony, dětské obchody, různé krémy. Nevíte, odkud se to vzalo?“
Helena nevinně zamrkala. „Ale prosím tě. Petr přece říkal, že je to v pořádku. Jsme rodina, ne?“
Petr konečně zvedl hlavu, ale pohled stočil stranou. „Mami, takhle jsme se nedomluvili,“ zamumlal.
„Jak jsme se tedy domluvili?“ otočila se na něj Nikola ostře.
Zarazil se. „No… jen občas něco koupit. Takové drobnosti.“
„Drobnosti?“ Nikola otevřela bankovní aplikaci a položila telefon na stůl. „Třiadvacet tisíc korun za jeden měsíc jsou drobnosti? Pět tisíc za dětské oblečení, tři tisíce za manikúru, čtyři tisíce za kosmetiku. Komu přesně ty věci slouží?“
Helena vstala a začala rychle sbírat tašky s novými nákupy. „Nemusíš hned vyvádět. Jsme přece příbuzní. A ty věci pro miminko jsou pro Lenku, teď to nemá jednoduché.“
„A salón krásy je taky pro Lenku?“ zeptala se Nikola chladně.
„Žena se musí udržovat,“ odpověděla tchyně už méně jistě.
Nikola se zhluboka nadechla. Uvědomila si, že její trpělivost právě dosáhla hranice. Vydělávat, živit nezaměstnaného manžela a ještě financovat rozmary jeho rodiny – to bylo příliš.
„Dobře,“ řekla klidně a posadila se ke stolu. „Zítra ráno jdu do banky. Nechám vystavit novou kartu a tu starou zablokuji. Od této chvíle bude mít k mým penězům přístup jen ten, kdo si je vydělá.“
„Cože?“ nechápal Petr.
„Zavádíme oddělené finance. Každý bude hospodařit se svými příjmy.“
Petr prudce odstrčil židli, která zaskřípala po podlaze. „Od kdy máme oddělený rozpočet?“ vybuchl. „Jsme přece manželé!“
Helena Martinecová se nadechla, jako by se chystala do sporu vstoupit.