Helena Martinecová si pohotově posbírala své tašky, jako by se jí hádka vůbec netýkala. Přesto zůstávala stát u dveří o pár vteřin déle, než bylo nutné – zvědavost jí nedovolila odejít okamžitě.
„Manželé, říkáš?“ Nikola Kovářová vstala od stolu a založila si ruce na prsou. „A kde byl ten manžel ve chvíli, kdy bylo potřeba vydělávat? Kde byl, když jsem splácela hypotéku, hradila účty za energie a plnila lednici?“
„Já… snažil jsem se najít práci,“ zamumlal Petr Kovář a zjevně ho její rázný tón zaskočil.
„Snažil?“ opáčila ostře. „Na displeji telefonu? Mezi činkami ve fitku? Nebo když sis z mých peněz kupoval cigarety?“
„Nikolo, nevyšiluj se na Petra,“ vložila se do toho tchyně. „Dneska je pro chlapa těžké sehnat slušné místo. A peníze? Vždyť jsme přece rodina.“
Nikola se k ní otočila tak prudce, až Helena instinktivně couvla. Hlas měla tišší než před chvílí, ale o to tvrdší. „Rodina znamená, že všichni přispívají. Ne že jeden vydělává a ostatní utrácejí. Rodina znamená zeptat se, než sáhnu do cizí peněženky.“
„Nikdo nic neukradl!“ ohradila se Helena Martinecová. „Petr přece souhlasil!“
„Petr?“ Nikola se pomalu podívala na manžela. „Takže Petr dal svolení utrácet moje peníze?“
Petr mlčel, přešlapoval z nohy na nohu a zrudl až ke kořenům vlasů.
„Já si myslel…,“ začal nejistě, ale nedokončil.
„Co sis myslel?“ nenechala ho domluvit. „Že budu živit celou tvoji rodinu? Že je normální sedět doma, nepřinést ani korunu a ještě mi vyčítat, že si dovoluju protestovat?“
„Tohle přeháníš!“ vybuchl Petr a praštil dlaní do stolu. „Normální manželé mají společné peníze!“
„Normální manželé mají také společné příjmy,“ odsekla bez zaváhání. „Já měsíčně vydělám osmdesát tisíc korun. Ty jsi za půl roku nepřinesl nic. A přesto dovolíš své matce a sestře, aby si z mého účtu dělaly kasičku.“
Helena Martinecová si přehodila kabelku přes rameno a zamířila ke dveřím. „Tohle poslouchat nebudu,“ prohlásila uraženě. „Petře, pojď. Tady si tě nikdo neváží.“
„Výborně,“ odpověděla Nikola klidně. „Odejděte. A příště přijďte jen na pozvání.“
„Nikolo!“ vykřikl Petr. „To je moje máma!“
„Tak se o ni postarej,“ řekla vyrovnaně, i když uvnitř vřela. „Je to tvoje rodina, tvoje odpovědnost. Chceš je podporovat? Najdi si práci. Od zítřka mám novou kartu a nové heslo do internetového bankovnictví. Kdo chce utrácet, musí si nejdřív vydělat.“
Petr vyrazil z kuchyně a práskl dveřmi tak silně, až se zatřásla skla v oknech. Helena po Nikole ještě střelila nenávistným pohledem a spěchala za synem.
„Myslíš, že bez tebe nepřežijeme?“ ozvalo se z předsíně. „Jsou i jiní lidé, kteří si váží rodiny!“
Pak se byt ponořil do ticha.
Nikola zůstala sama. Pomalu si sedla, opřela čelo o složené ruce a poprvé po dlouhých měsících ucítila úlevu. Jako by z ní někdo sebral těžký kámen, který jí svíral hruď.
Petr se následující den neukázal. Zato přišla dlouhá zpráva od Heleny Martinecové. Psala o tom, že se z Nikoly stala chladná a vypočítavá žena, že si neváží starších a že Petr je z jejího chování hluboce zraněný. Každá věta byla plná výčitek.
Nikola si text přečetla, bez váhání ho smazala a telefon odložila. Odpověď nepovažovala za nutnou.
Místo toho zamířila do banky. Nechala zablokovat původní kartu, vyřídila novou a změnila všechna přístupová hesla. Zrušila trvalé příkazy, které mohl někdo zneužít. Poté se zastavila u správce domu a požádala o změnu kódu k domovnímu zvonku. Helena Martinecová už se do domu nedostane jen tak.
Když se vrátila domů, pomalu prošla celý byt a začala systematicky dávat věci do pořádku…