Už jsem si v předsíni nazouvala boty, když mi došlo, že pas zůstal nahoře na komodě v ložnici. Martina Urbanová by klidně odjela i bez něj – na finanční úřad mohla zajít až další den. Přesto se otočila, vyšla po schodech do patra a pootevřela dveře ložnice.
V tu chvíli zaslechla hlasy z kuchyně.
Pavel Zeman a Božena Petříčeková. Tchyně dorazila sotva před dvaceti minutami, právě když jsem se chystala k odchodu. Zarazilo mě to – ve středu k nám běžně nejezdila.
„Tak co, je to hotové?“ ozval se tlumený, věcný hlas Boženy Petříčekové.
„Ano, mami. Včera jsem to podepsal. Tři a půl milionu.“
„Na dům?“
„Na dům i na kavárnu. Přesně jak jsi chtěla.“
Zůstala jsem stát u zábradlí. Pas jsem svírala v ruce a měla pocit, že mi chodidla přimrzla k podlaze.
Před osmi lety jsem si Pavla vzala. Mně bylo čtyřiačtyřicet, jemu o dva roky víc. Žádní mladí blázni – oba jsme měli jasno, co od života čekáme. Alespoň jsem si to myslela.
Tenhle dům jsem pořídila v roce 2016, dva roky před svatbou. Zaplatila jsem ho z vlastních úspor. Zchátralé stavení v Kladně, asi třicet kilometrů od města. Investovala jsem do něj čtyři miliony dvě stě tisíc korun – rekonstrukce, přístavba, plot, úprava pozemku. Každou korunu jsem si vydělala sama.
Kavárnu „Břízka“ jsem otevřela ještě dřív, v roce 2015. Malý podnik pro dvacet hostů u výpadovky z města. Obědové menu, domácí koláče, káva. Jedenáct let jsem to budovala vlastníma rukama. Bez úvěrů. Bez cizích peněz. Bez jakýchkoli darů.
A teď můj manžel spolu se svou matkou zastavili jak dům, tak i kavárnu.
Tři a půl milionu korun.
Opřela jsem se zády o zeď a snažila se dýchat potichu, aby mě neslyšeli. Prsty jsem svírala pas tak silně, až se obal prohnul.
„A ona se to nedozví?“ zeptal se Pavel. V jeho hlase zaznívala ustrašenost.
„Jak by mohla?“ odpověděla klidně Božena Petříčeková. „Plná moc existuje. Všechno je podle zákona.“
„Mami, ale ten dům je přece její.“
„Pavlíku,“ změnil se jí tón do měkkého, vtíravého. „Jsi můj syn. Potřebuji operaci. Snad nechceš, aby tvoje matka umřela?“
Operace. O té jsem poslouchala už třetím rokem. Koleno. Kulhala, stěžovala si, žádala peníze. Čtyřikrát jsem jí dala padesát tisíc. Pak třicet. A ještě pětadvacet. Celkem tři sta patnáct tisíc za tři roky.
Na zákrok nikdy nešla.
Vytáhla jsem telefon. Ruce se mi třásly, nahrávání jsem zapnula až napotřetí. Položila jsem přístroj na zábradlí – kuchyň byla přímo pod schody, hlasy zněly zřetelně.
„Proč vlastně tři a půl milionu?“ ozval se Pavel. „Operace stojí sedm set tisíc.“
„Do toho ti nic není,“ utnula ho. „Musím dát do pořádku byt. A tobě by taky slušelo nové auto. V čem to jezdíš? To je ostuda.“
Tak takhle to tedy bylo. Byt, auto, koleno. A ručit za to budu já. Svým domem. Svou kavárnou.
Nahrávala jsem sedm minut. Když se Božena Petříčeková začala chystat k odchodu, tiše jsem se stáhla zpět do ložnice a zavřela dveře. Čekala jsem, až se ozve bouchnutí vstupních dveří.
Asi po deseti minutách jsem sešla dolů. Pavel seděl u stolu s hrnkem čaje. Zvedl ke mně oči.
„Ty jsi ještě tady? Myslel jsem, že už jsi pryč.“
„Vrátila jsem se pro pas,“ odpověděla jsem klidně.
Pak jsem vyšla z domu.
V autě jsem seděla dobrých patnáct minut, aniž bych nastartovala. Kolena se mi třásla. Ne strachy – vztekem.
Jedenáct let jsem něco budovala. Vstávala jsem v pět ráno. První tři roky jsem si nemohla dovolit najmout ani pomoc, takže jsem všechno dělala sama.