Chvíli jsem na ten papír hleděla. Tahy pera byly podobné těm mým, na první pohled by si rozdílu všiml málokdo. Jenže sklon písma byl jiný, tlak ruky také. Pavel mě viděl podepisovat se nesčetněkrát. Věděl přesně, jak má můj podpis vypadat. A pokusil se ho napodobit.
„Tohle jsem nepodepsala,“ řekla jsem tiše.
Úředník za přepážkou zbledl tak rychle, až mi ho bylo na okamžik líto. Hana stála vedle mě, mlčela, pak mi lehce sevřela prsty.
„Martino, tohle je padělání listiny. To je trestný čin,“ pronesla věcně.
Věděla jsem to. Paragrafy mě ale v tu chvíli nezajímaly. Jediné, co ve mně hučelo, byla skutečnost, že můj vlastní manžel zfalšoval můj podpis, aby mohl zastavit dům. Dům, který jsem pořídila za své peníze. Dům, do něhož jsem vložila jedenáct let práce, úsilí a života.
Manažer přivolal nadřízenou. Dorazila Marcela Pražáková, vedoucí úvěrového oddělení. Prošla smlouvu, plnou moc, pak si mě dlouze změřila pohledem.
„Podáte trestní oznámení?“ zeptala se bez okolků.
„Ano,“ odpověděla jsem bez zaváhání.
Hana mi pod stolem znovu stiskla ruku.
Z banky jsme jely rovnou na policii. Sepisování trvalo skoro hodinu. Přiložily jsme kopii té falešné plné moci i vzor mého skutečného podpisu k porovnání. Službu konající policista, muž kolem padesátky s prošedivělým knírem, si oba dokumenty dlouze prohlížel. Pak zvedl oči ke mně.
„Manžel?“ zeptal se stručně.
Přikývla jsem. „Manžel.“
Zapsal číslo jednací, nic víc nekomentoval. Jeho ticho bylo výmluvnější než jakákoli slova.
Cestou zpět Hana mlčela. Až když jsme zastavily před jejím domem, otočila se ke mně.
„Řekneš mu to?“ nadhodila opatrně.
Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Ukážu mu to.“
Zbývalo rozhodnout, jak s Pavlem naložím.
Hned další ráno jsem zavolala zámečníkovi. Luboš Kučera z Kladna mi loni opravoval bránu. Požádala jsem ho o výměnu zámků.
„Všechny?“ ujistil se. „I zadní vstup?“
„Všechny tři,“ potvrdila jsem.
Dorazil v deset dopoledne, Pavel byl v práci. Do oběda bylo hotovo. Nové vložky, nové klíče. Dvě sady – obě jsem si nechala.
Pak jsem začala balit jeho věci. Ne v afektu, žádné házení do pytlů. Košile jsem složila úhledně do komínků, ponožky spárovala, hygienu dala do samostatné tašky. Holicí strojek, zubní kartáček, parfém. Osm let jsem ty košile prala, žehlila a věšela do skříně. Brala jsem to jako samozřejmost. Tak to přece v manželství chodí, myslela jsem si.
Kufry jsem postavila vedle schodů u verandy.
Pavel přijel kolem půl sedmé, jako obvykle. Z kuchyňského okna jsem sledovala, jak vystoupil z auta, protáhl si záda a sáhl do kufru. Vytáhl igelitku – nejspíš mléko a pečivo, ve čtvrtek vždycky nakupoval.
Došel ke dveřím, zasunul klíč do zámku. Neotočil se. Zkusil to znovu, silněji. Zatřásl klikou. Pak si všiml kufrů.
Vyšla jsem ven.
Stál pod schody, o čtyři stupně níž. Díval se na mě zmateně, s výrazem, který jsem u něj vídala, když nevěděl, co říct. V ruce držel tašku s mlékem.
„Martino… co to má znamenat?“
Neodpověděla jsem. Vytáhla jsem telefon a pustila nahrávku. Sedm minut a dvacet tři vteřin.
Z reproduktoru se ozval hlas Boženy Petříčekové: „Tak co, vyřízeno?“
A hned nato Pavel: „Jo, mami. Včera jsem to podepsal. Tři a půl milionu.“
Z tváře mu zmizela barva. Ruka s taškou se mu lehce zachvěla.
Záznam jsem zastavila.
„Ten dům jsem koupila v roce 2016,“ řekla jsem klidně. „Dva roky před naší svatbou. Za čtyři miliony dvě stě tisíc. Všechny smlouvy mám schované. Každý převod dohledatelný.“
Otevřel ústa, ale slova nepřicházela.
„Kavárnu jsem rozjela v patnáctém,“ pokračovala jsem. „Jedenáct let práce. Než jsem si mohla dovolit zaměstnat pekaře, zadělávala jsem těsto vlastníma rukama. Vyměnila jsem tři chladicí boxy. Dvakrát jsem nechávala dělat novou střechu.“