První roky jsem neměla ani na to, abych si zaplatila pekaře. Těsto jsem zadělávala vlastníma rukama, podlahy vytírala po zavíračce a večer seděla nad účtenkami, korunu ke koruně, abych věděla, že to celé drží pohromadě.
A teď? Manžel s jeho matkou mi za zády vyřídili papíry na majetek, který patřil výhradně mně.
Mobil ležel na sedadle spolujezdce. Nahrávka měla sedm minut a dvacet tři vteřin. Dost dlouhá na to, aby bylo jasné, co plánovali. Jenže já potřebovala vidět originály dokumentů.
Hana Čermáková mě vyslechla beze slova. Seděly jsme u ní v kuchyni v paneláku na třídě Československé armády, páté patro bez výtahu. Hana dělala účetní třicet let. S čísly zacházela s přesností chirurga.
„Dům jsi pořídila v šestnáctém roce,“ připomněla mi klidně. „Svatba byla až o dva roky později. To znamená, že nemovitost je výhradně tvoje. Nespadá do společného jmění. Bez tvého souhlasu ji dát do zástavy nemohl.“
„Mluvil o nějaké plné moci,“ namítla jsem.
Podívala se na mě přes obroučky brýlí. „Jaké plné moci?“
„Nevím. Božena Petříčeková tvrdila, že existuje.“
Hana pomalu odložila hrnek. „Musíš do banky. A taky za notářem. Zjistit, co přesně tam podepsali.“
Přikývla jsem. Třes už byl pryč. V hlavě mi zůstalo jen chladno.
Večer jsem počkala, až Pavel Zeman usne. Usínal vždycky stejně – sotva položil hlavu na polštář, do pěti minut spal a pravidelně chrápal. Osm let jsem ten zvuk brala jako kulisu obyčejného manželství.
Trezor byl ve spíži. Kód? Datum narození jeho matky – čtrnáctého března. Ani ho nenapadlo zvolit něco jiného.
Uvnitř ležela složka s dokumenty k domu. Výpis z katastru na moje jméno. Kupní smlouva – já jako jediný kupující. Všechno v pořádku.
Pod ní však byla další, tenká plastová deska. Tu jsem nikdy předtím neviděla.
Našla jsem dvě upomínky od inkasní agentury. Pavel dlužil čtyři sta osmdesát tisíc korun na kreditní kartě. Smlouvu uzavřel před dvěma lety. Neměla jsem o tom tušení.
Čtyři sta osmdesát tisíc. Dva roky.
Kam ty peníze mizely, jsem s jistotou nevěděla. Ale obrázek se skládal sám.
Každý měsíc volala Božena Petříčeková. Ne mně – jemu. Přede mnou si držela odstup, ale po synovi žádala bez ostychu. Na léky. Na opravu koupelny. Na nákup, protože důchod nestačí. Pavel posílal ze svého platu – čtyřicet pět tisíc měsíčně. A když to nevycházelo, sáhl po úvěru. Měsíc co měsíc. Dva roky. A dluh narostl na téměř půl milionu.
A teď chtěli tři a půl milionu. Proti zástavě mého domu. Mé kavárny „Bříza“.
Obě složky jsem vzala a schovala do přihrádky v autě. Když jsem se vrátila do ložnice, Pavel spal dál, jako by se nic nedělo.
Ráno jsem zavolala Haně, že jedu do banky. Nabídla se, že pojede se mnou.
To, co nás tam čekalo, jsem nečekala ani já.
Mladý bankovní poradce, sotva pětadvacetiletý, otevřel smlouvu v počítači a otočil monitor směrem ke mně.
„Tady je úvěrová smlouva na tři miliony pět set tisíc korun,“ vysvětloval věcně. „Zajištění – rodinný dům na adrese Kladno, Sadová 14. A nebytový prostor, kavárna ‚Bříza‘ na Obchvatu 12.“
„Kdo je dlužník?“ zeptala se Hana.
„Pavel Zeman,“ odpověděl. „Zástavce – Martina Urbanová. Na základě plné moci.“
„Ukažte mi tu plnou moc,“ řekla jsem klidně.
Chvíli listoval složkou, pak vytáhl notářsky ověřený dokument. Moje jméno, moje příjmení, moje rodné číslo… a dole podpis.