— Takhle se staráš o manžela, neschopná ženská?! — vyštěkla Květoslava Benešová a těžká postříbřená lžíce, odražená od okraje mého talíře, mě prudce zasáhla do zápěstí.
Zvedla jsem oči ke kuchyňským hodinám. Bylo půl druhé odpoledne. Přesně devět hodin zbývalo téhle aristokratce z alpaky do chvíle, kdy definitivně opustí můj byt.
Představte si to, holky. Sedíme u stolu, oběd jak z časopisu, a takové ticho, že je slyšet, jak venku u Mlýnského potoka v Olomouci křičí racek.
Boršč jsem připravovala tři hodiny. Poctivý vývar z kostí, červená řepa nejdřív upečená v alobalu, aby měla hluboký, sametový odstín… však víte, takovou tu hustou barvu, co zahřeje už pohledem. V Olomouci je světla půl roku pomálu, takže doma si člověk musí barvy vytvořit sám.
A pak přiletí lžíce. Stará, těžká, s vyrytým písmenem „K“ na rukojeti. Rodinný poklad po prababičce tchyně, se kterým mávala u stolu jako panovnice žezlem.
Kov zazvonil o parkety a mně se na ruce okamžitě začal rýsovat rudý pruh. Hlavou mi probleskla absurdní myšlenka: ještě že to nebyla vidlička.
Květoslava Benešová seděla naproti, nozdrami funěla jako lokomotiva. Vždycky z ní táhne směs levných mentolových bonbonů a zatuchlého skladu. Třicet let vedla velkoobchodní sklad, zvykla si, že před ní všichni stojí v pozoru.
— Michaelo Řezníková, ty už nemáš co říct? — ozval se Petr Kolář, můj muž.
Seděl shrbený, pohled zabořený do talíře. Možná tam mezi kousky masa hledal smysl vesmíru. Prstem přejížděl po displeji mobilu, tričko se mu vyhrnulo nad břicho. Prý si čistí telefon. Ten už je dávno vyleštěný na kost.
— Máma to tak nemyslela, — zamumlal, aniž by zvedl oči. — Jen se nechala unést. Dělá to z lásky. Bojí se, že jsem hubený.
Podívala jsem se na číslo jeho džín, které se brzy vzdají ve švech, a pak na svoje zápěstí. Skvrna tmavla do fialova. V ruce mi pulzovalo, ale v břiše se rozhostil klid. Ten zvláštní druh ticha, kdy už je rozhodnutí učiněné, jen ještě nepadlo nahlas.
Došlo mi, že jestli tohle spolknu, příště poletí hrnec. A za týden mi bude určovat, jak mám dýchat. Ne. V mém bytě bude vířit jen prach, nic jiného.
Kov na parketách
Postavila jsem se pomalu. Židle zaskřípala o parkety, které jsem si před pěti lety sama renovovala, když jsem tenhle byt koupila z dědictví po tetě. Tenkrát Květoslava Benešová ohrnula ret: „Proč centrum? Je tam hluk. Měla sis vzít něco u nás na okraji. Byla bych klidnější a Petr Kolář by to měl blíž.“
Klidnější ona. Abych jí pochodovala podle píšťalky? Ani náhodou.
Vzala jsem lněný ubrousek, sněhobílý, a opatrně si přitiskla látku k zápěstí. Stejně to nepomohlo, horko mi vystřelovalo až k lokti.
— Michaelo Řezníková, kam jdeš? — neobtěžovala se ztišit hlas.
— Ještě jsem neskončila. Ta polévka je přesolená jak moře. V tvém věku už bys mohla vařit poslepu. Nebo ti ruce rostou odjinud?
Mlčela jsem. Jen jsem se dívala na lžíci, která pořád ležela na podlaze a matně se leskla ve světle z okna, jako by čekala, kdo ji zvedne jako první.