Je zvláštní, nemyslíte? Sdílíte s někým deset let života. Každý víkend přetrpíte jeho matku, vaříte pro oba, posloucháte řeči o „povaze“ a „těžkém dětství“ – a pak stačí jediná lžíce. Jediný prudký pohyb. A opona padá.
Vyšla jsem z kuchyně bez dalšího slova. Klidně, pomalu. V Olomouci se přece vždycky říkalo, že skutečná noblesa nespočívá v tom, že snášíte hulvátství, ale v tom, že někoho vyprovodíte za dveře, aniž byste zvýšili hlas.
Zamířila jsem do pracovny, otevřela notebook a posadila se. Prsty mě brněly, zápěstí pulzovalo, přesto jsem se donutila soustředit. Přihlásila jsem se do svého účtu, několik kliknutí – přesně věděla jsem kam.
Živím se jako korektorka. Text je můj svět. Každá čárka musí sedět, každé slovo mít váhu. A ten dokument jsem si připravila už před rokem. Pro jistotu. Ležel mezi rozepsanými soubory, trpělivě čekal, až nastane jeho chvíle.
Tiskárna v rohu místnosti tiše zabzučela a pak se ozvalo známé mechanické šustění. List papíru vyjel pomalu, ještě teplý. Vzala jsem fialové desky a vložila do nich výpis z katastru. Úřední písmo, chladné a neosobní: vlastník – Michaela Řezníková. Jediná. Bez spoluvlastníků.
Od okna táhlo.
Za dveřmi se ozvalo nesmělé zaškrábání. Petr Kolář. Vklouzl dovnitř bokem, ramena svěšená. Ten jeho obvyklý tik – třel displej telefonu o tričko. Šust, šust.
„Míšo, co to vyvádíš? Máma už není nejmladší, vyskočil jí tlak, to počasí tady… ta šedivá obloha člověku nepřidá. Nechtěla to. Prostě jí to ujelo. Běž za ní, omluv se, už se tam skoro rozplakala.“
Otočila jsem se k němu. Stál u okna, za kterým viselo nebe těžké a matné jako starý hliníkový hrnec. Dusivé.
„Petře, podívej se mi na ruku.“
Zvedla jsem zápěstí. Pod kůží se rozlévala tmavnoucí modřina, sytá, téměř dekorativní.
„Tohle je násilí. V mém bytě.“
„Prosím tě, jaké násilí,“ mávl rukou. „Jen tě ťukla lžící. Ne pražcem.“
„Hodila ji po mně. Schválně. Díval ses na to. A mlčel jsi.“
Podala jsem mu vytištěný papír.
„Přečti si to.“
Vzal list a mhouřil oči. Jeho obličej, obyčejně tak prázdný, se začal měnit. Nejprve zvednuté obočí, pak pootevřená ústa.
„Co to je? Výpověď z bytu? To ses zbláznila? Vždyť je to moje máma!“
„Je to host,“ odpověděla jsem klidně. „Host, který za tři měsíce nabyl dojmu, že je tady paní domu. Bydlí tu jen díky mé laskavosti. A ta právě skončila.“
„A kam má teď jít? Je skoro devět večer!“
„Má svůj byt za městem. S výhledem na borovice. Zavolám jí taxi. Má tři hodiny na to, aby si sbalila věci.“
Petr zalapal po dechu jako ryba vytažená z vody.
„To nedovolím!“
Usmála jsem se. „Ty?“
Přistoupila jsem blíž. „Petře, i ty tu bydlíš jen proto, že to zatím připouštím. Pokud chceš odejít s ní, v komoře je hnědý kufr.“
Zmlkl okamžitě. A právě to bolí nejvíc – když muž nezvolí pravdu, ale pohodlí. A jakmile se to pohodlí otřese, splaskne jako dětský balónek.
Ticho mezi námi zhoustlo natolik, že by se dalo krájet nožem.