To ticho bylo tak hutné, že se v něm dalo zabloudit.
Vyšla jsem z ložnice do obýváku. Květoslava Benešová tam mezitím převzala vládu nad prostorem. Televize řvala na plné pecky, běžel nějaký uřvaný pořad, kde si lidé skákali do řeči a předháněli se, kdo koho víc poníží. Seděla v mém oblíbeném křesle, ruce sepnuté na břiše, výraz vítězoslavný. Jako by právě vyhrála bitvu a vyštípala mě z vlastní kuchyně.
Došla jsem ke zdi a bez jediného slova vytáhla kabel ze zásuvky. Obrazovka zhasla a místností se rozlilo ostré ticho, až mi zalehlo v uších.
„Co si to dovoluješ, ty tichá potvoro?!“ vyštěkla a vyskočila. Obličej měla nachový, oči jí jiskřily.
„V mém bytě může poletovat maximálně prach,“ odpověděla jsem klidně. „Ne urážky a příbory.“
Na konferenční stolek jsem položila fialovou složku.
„Tady jsou papíry. Porušila jste pravidla tohoto domu. Do jedenácti večer máte čas odejít. Petr Kolář vám pomůže se sbalením.“
Podívala se na dokumenty, pak na mě. Na zlomek vteřiny se jí v očích mihlo cosi jako obava, ale rychle to přikryla hněvem.
„Ty vyhazuješ matku svého muže na ulici?! Petře! Vidíš, koho sis přivedl domů? Úřednická krysa! Já vám jen chci pomoct, kritizuju boršč, abyste se zlepšili, a ona…“
„Taxi už je na cestě,“ přerušila jsem ji. „Objednala jsem ho.“
„To si nedovolíš!“
„Jinak tady nezůstanu ani minutu!“ zaječela.
„Právě o to jde,“ odpověděla jsem tiše.
Pak přišla ta nejméně filmová část. Žádné efektní prásknutí dveří a konec. Skutečný život je plný tření. Květoslava Benešová začala pobíhat po místnosti, strhávala ze židle šaty, házela je na pohovku. Petr Kolář kmital mezi námi, snažil se ji chytit za ruce, cosi mumlal o jejím tlaku.
„Michaelo Řezníková, prosím tě, nech toho,“ obracel se ke mně zoufale. „Počkejme do zítřka.“
Stála jsem u okna a dívala se dolů na nábřeží. Lampy se jedna po druhé rozsvěcovaly a jejich světlo se třáslo na temné hladině kanálu.
„Máte deset minut, Petře.“
Najednou si tchyně sedla na kufr a spustila nářek. Hlasitý, teatrální, jako z odpolední reality show.
„Ach, moje srdce… bude zle! Zavolej doktora!“
Přistoupila jsem k ní bez emocí.
„Vaše srdce bije jako zvon a tváře máte rudé vzteky,“ řekla jsem věcně. „Buď nastoupíte do taxi sama, nebo zavolám hlídku a ukážu jim modřinu, kterou jste mi způsobila. A také záznam z kamery v kuchyni. Ano, nainstalovala jsem ji poté, co jste mi začala přerovnávat věci ve skříních.“
Pláč ustal okamžitě. Vzhlédla ke mně suchýma očima.
„Ty jsi ale…“ zasyčela.
„Paní domu,“ doplnila jsem.
Balení šlo ztuha. Květoslava Benešová schválně převrhla obrovskou krabici mátových bonbonů a nechala je rozkutálet po parketách, aby získala čas. Já jsem jen vynesla její tašku na chodbu a podala jí smeták.
Zadusila se rozhořčením, ale nakonec se sehnula a začala bonbony sbírat. Ruce se jí už netřásly vzteky, spíš drobným, nervózním chvěním, když cpala další věci do druhé tašky a chystala se opustit byt, který ještě před hodinou považovala za své území.