— Davídku! Proč sedíš na betonu? A kde máš bundu?
Nákupní tašky Janě Krejčíové vyklouzly z rukou a dopadly na schody. Láhev mléka se skutálela o pár stupňů níž a dutě ťukala o beton, jenže Jana už ten zvuk nevnímala. Na podestě mezi druhým a třetím patrem seděl její šestiletý syn. Úzká ramínka v tenkém tričku s dinosaurem se mu třásla průvanem, který táhl domem. Objímal si kolena a plakal beze zvuku; jen rty se mu chvěly, jako by se bál nahlas vzlyknout.
— Zlato moje, co se stalo? Vždyť jsi úplně promrzlý!
Chlapec k ní zvedl zarudlé oči.
— Babička řekla… že mě nepustí dovnitř, dokud se neomluvím.
— Za co?! — Jana sevřela jeho drobné dlaně a začala je ohřívat vlastním dechem.
— Řekl jsem, že mi nechutná polévka. Jen jsem to řekl. Mami, vždyť ty říkáš, že lhát se nemá. Ona začala křičet, že jsem drzý, vystrčila mě ven a poručila mi, abych tady seděl a přemýšlel. A že nemám klepat.
Jana si v jediném okamžiku představila, jak David mačká zvonek a za dveřmi je ticho. Jak si nakonec sedá na ledovou zem, protože už ho nohy neunesou. Deset minut? Půl hodiny? Hrudník se jí bolestivě stáhl, jako by jí někdo omotal žebra drátem.
Ráno se Marie Malířová sama nabídla, že vnuka pohlídá. Janu to překvapilo, protože tchyně pomoc málokdy nabízela bez skrytého ostnu, ale připustila si naději: třeba se vztahy konečně zlepšují. Odběhla jen na chvíli do obchodu. A takhle dopadlo babiččino slavné „postarám se“.
Jana si strhla svetr, přehodila ho synovi přes ramena a pevně ho objala.
— Už je dobře, miláčku. Maminka je tady. Jdeme.
Zvedla ho do náruče, lehkého jako ptáče, a stiskla zvonek. Držela ho dlouho, bez přestání.
Dveře se otevřely až po chvíli. Na prahu stála tchyně v županu, přesto s pečlivě upravenými vlasy a nalíčenými rty. Vypadala jako uražená panovnice.
— No konečně ses ukázala, — procedila. — Odveď si toho svého vychovance. Tři hodiny jsem vařila vývar na kosti a on mi řekne: „Babičko, to není dobré.“ Umíš si představit, jaké to je slyšet?
Jana postavila Davida v předsíni na zem, ale jeho ruku nepustila. Když promluvila, její hlas zněl rovně a ostře jako čepel.
— Vy jste vyhodila moje šestileté dítě ven.