„Co sis to dovolila?“ Jeho hlas byl ostrý jako prásknutí bičem. „Vyhodit dítě do zimy kvůli talíři polévky?“
„Pavlíku, synku, on mě urazil!“ spustila Marie Malířová plačtivě, ale z jejího tónu už se vytrácela dřívější jistota. „Já se snažila a on… To Jana ho proti mně poštvává!“
„Dost!“ zařval Pavel Kolář tak prudce, až tchyně ucouvla. „Uvědomuješ si vůbec, co se mohlo stát? Mohl nastydnout. Mohl se leknout a vběhnout do silnice. Připadá ti to normální?“
„Já to myslela dobře…“ rozvzlykala se a rozmazanou řasenku si roztírala po tvářích. „Mě takhle vychovávali… Vždyť já ho mám ráda…“
„Láska znamená postarat se, ne vystrčit dítě za dveře,“ procedil Pavel. „Zeptala ses ho, proč mu to nechutná? Jestli to třeba není přesolené? Ne. Udělala jsi z toho veřejný trest. Mami, mám tě rád, ale tohle končí. O výchově mého syna nebudeš rozhodovat ty.“
V bytě se rozhostilo ticho, rušené jen Mariiným přerývaným vzlykáním. Jana Krejčíová vyšla z dětského pokoje a postavila se vedle manžela. Dívala se na tchyni klidně, téměř chladně, jako na něco, čeho se už nemusí bát.
Pavel zhluboka vydechl.
„Mami, odjedeš domů. Dokud si neujasníme, co bude dál, k Davidovi ani krok. Jestli ho budeš chtít vidět, tak jedině s námi. Rozumíš?“
„Pavlíku… vždyť jsem tvoje máma…“
„Právě proto ti volám taxi a nevyhodím tě na chodbu. Ten rozdíl si dobře zapamatuj. Sbal se.“
Vytáhl telefon. Marie Malířová se s tichým popotahováním odšourala do předsíně, kde na věšáku visela její cestovní taška. Za pár minut se objevila v kabátě, který si ani nezapnula. Dlouze se zadívala na Janu. Neřekla nic, jen se jí třásly rty.
Jakmile za ní zaklaply dveře, Pavel si klekl před Davida Smutného.
„Promiň, synku. Měl jsem to zastavit dávno. Babička už ti neublíží. Slibuju.“
Chlapec se mu vrhl do náruče a rozplakal se nahlas, jako by ze sebe konečně pouštěl všechen strach, který v něm celé hodiny narůstal. Pavel ho hladil po zádech a i jemu se v očích leskly slzy. Jana stála opodál a plakala beze slov — úlevou i vyčerpáním.
Večer David usnul v jejich ložnici, protože do svého pokoje se bál vrátit. Pavel s Janou pak seděli v kuchyni. Hrnec s tou nešťastnou polévkou zůstal stát na sporáku netknutý. Jana k němu přistoupila bez nejmenší lítosti.