Děti mi k narozeninám daly dohromady peníze. A ve chvíli, kdy jsem otevřela obálku, mi došlo, co ke mně doopravdy cítí.
Šedesátka není jen tak obyčejné číslo. Tvrdila jsem, že ji slavit nechci. Jenže někde hluboko ve mně, tam, kde se člověk i v mém věku pořád ještě drží pošetilých přání, jsem přece jen čekala, že děti něco vymyslí. Ne žádnou restauraci, žádné okázalé překvapení, žádný povyk. Stačilo by, kdyby přijely, sedly si se mnou ke stolu, chvíli se zdržely a mluvily se mnou. Abychom byli zase jednou pohromadě. Už dávno se nám to nestalo.
Mám tři děti. Nejstarší Pavel Kolář má jedenačtyřicet, žije v hlavním městě a vede oddělení v jedné IT firmě. Prostřední Jana Moravecová, šestatřicetiletá, si otevřela malou cukrárnu. A nejmladší Marek Moudrý, kterému je dvaatřicet, bydlí tady v Olomouci, sotva čtyřicet minut cesty ode mě. Přesto se vidíme jednou za dva měsíce, a to ještě jen tehdy, když mám štěstí.
Všichni už dávno stojí na vlastních nohách. Mají své domácnosti, své partnery, děti, starosti i plány. Jsem na ně pyšná, opravdu. Vychovala jsem je sama. Lehké to nebylo, ale nestěžuji si. Takový byl můj život. Jen občas mě napadne, jestli si na něco z toho ještě vzpomenou. Jestli si pamatují, jak jsem únavou usínala přímo u šicího stroje. Jak jsem na konci měsíce vařila polévku z toho, co zbylo v lednici, a předstírala, že jde o náš zvláštní rodinný recept. Nejspíš si to nepamatují. A možná ani nemusejí. Teď už mají vlastní život.
Týden před mými narozeninami mi zavolal Pavel Kolář.
„Mami, domluvili jsme se mezi sebou. Přijet nám tentokrát nevyjde. Mně hoří projekt, Jana Moravecová má teď nejsilnější sezonu a objednávek nad hlavu. Marek Moudrý se u tebe zastaví a něco ti od nás všech předá. Složili jsme se.“
„Složili?“ zopakovala jsem po něm.
„No jasně. Na dárek. Marek ti to přiveze. Ty přece nemáš ráda zbytečný rozruch, ne?“
Odpověděla jsem: „Samozřejmě, že nemám.“
Potom jsem ukončila hovor. Telefon zůstal ležet na stole a já ještě dlouho seděla v kuchyni a dívala se před sebe, jako by se na holé zdi mohl objevit nějaký výklad toho, co jsem právě slyšela.
Složili jsme se. Všichni tři. Pro vlastní mámu. Jako bych byla kolegyně z vedlejší kanceláře, člověk známý, ale ne natolik blízký, aby stálo za to přemýšlet nad něčím osobním. Obálka s penězi je pohodlné řešení pro ty, kdo nechtějí věnovat čas.
Možná jsem jim křivdila. Třeba byli opravdu zavalení prací. Možná se to dnes tak dělá: věcně, prakticky, bez přehnaných citů. Měla bych být přece moderní matka. Měla bych chápat.
Jenže uvnitř mě přesto něco tiše zabolelo. Nevelké, sotva postřehnutelné bodnutí, které se s každým dalším dnem propadalo hlouběji.
V den svých narozenin, v sobotu 7. března, jsem vstala jako obvykle v sedm ráno. Uvařila jsem si kávu. Potom jsem se obrátila k oknu.