Za sklem byl pořád tentýž dvůr. Holé větve stromů se nehýbaly, uprostřed stála dětská prolézačka a u vchodu lavička, na které v létě sedávaly sousedky. Šedesát let. Člověk by řekl, že se vlastně nic nestalo, že svět zůstal na svém místě. Jen v zrcadle už se na mě dívala jiná žena: s prošedivělými prameny u spánků a drobnými vráskami kolem očí.
Zazvonil telefon. Volala Jana Moravecová.
„Maminko, všechno nejlepší k narozeninám! Posílám pusu!“
„Děkuju, Janičko.“
„Mami, Marek se dneska zastaví s obálkou. Je to od nás všech. Kup si za to něco pro sebe, jo?“
„Dobře,“ odpověděla jsem.
„Já bych přijela, vážně, ale zítra mám pětipatrový svatební dort a už mi z toho jde hlava kolem.“
„Já vím, zlatíčko. Chápu to.“
Pavel Kolář mi napsal přes WhatsApp: „Mami, všechno nejlepší. Mám tě rád. Objímám. Marek se staví.“ Tři krátké věty. Nic víc. Tečka.
Marek Moudrý dorazil někdy kolem poledne. Vešel do předsíně, zul se a objal mě jen tak napůl, jednou rukou, protože v té druhé nepustil telefon.
„Mami, všechno nejlepší. Tady, tohle je od nás.“
Podal mi obyčejnou bílou obálku. Bez jména, bez nápisu, bez pohlednice. Nebyl v ní ani lístek, ani pár slov, ani malá kresba na zadní straně, jaké mi kdysi nosili ze školky. Jen hladký bílý obdélník.
„Děkuju,“ řekla jsem a položila ji na kuchyňský stůl.
„Ty ji neotevřeš?“
„Podívám se potom.“
„Tak jo. Mami, já už musím. Petra Navrátilová čeká, jedeme k jejím rodičům na chatu.“
„Jistě. Jeď.“
Obul se zpátky, sklonil se ke mně a políbil mě na tvář. U dveří se ještě otočil.
„Mami, jsi v pohodě? Vypadáš nějak unaveně.“
„Jsem v pořádku, Marku. Je mi šedesát. Jenom šedesát.“
Přikývl, jako by nevěděl, co na to říct, a odešel. Celá jeho návštěva netrvala víc než patnáct minut.
Obálka zůstala ležet na stole. Dvě hodiny jsem kolem ní chodila, jako by tam neležel papír, ale něco živého, čeho se bojím dotknout. Nakonec jsem si sedla, vzala ji do rukou a rozlepila.
Uvnitř bylo šest tisíc korun. Šest bankovek po tisícovce.
Složili se. Tři dospělé děti. Šest tisíc korun.
Stála jsem nad těmi penězi a nemohla od nich odtrhnout oči. Pavel Kolář bere dvě stě tisíc měsíčně; sám se tím jednou pochlubil, když vyprávěl o novém autě. U Jany Moravecové přesnou částku neznám, ale cukrárna jí vydělává dobře, zakázek má pořád dost a minulý týden dávala na sociální sítě dort za patnáct tisíc. Marek Moudrý je inženýr, žádný milionář, ale nouzi také nemá. Svým Tiguanem vozí Petru Navrátilovou k jejím rodičům na chatu.
Šest tisíc. Na každého dva tisíce. A ani se neobtěžovali obálku podepsat.
Nerozplakala jsem se. Možná by se mi ulevilo, kdyby slzy přišly. Jenže místo nich ve mně všechno ztichlo a ztuhlo, jako prázdný byt uprostřed zimy, když vypnou topení.
Obálku jsem zasunula do zásuvky stolu. Umyla jsem nádobí, otřela linku, zalila květiny. Dělala jsem jednu věc za druhou, bez přemýšlení, skoro jako stroj. Ruce pracovaly samy, ale v hlavě se mi pořád dokola zasekávala jediná myšlenka: šest tisíc, složili se a poslali mi nepodepsanou obálku.