Jako první se ozvala Jana Moravecová. Hlas se jí lámal a bylo slyšet, že má co dělat, aby se nerozplakala.
„Mami, promiň nám. Já se tak stydím, že se mi z toho skoro špatně dýchá.“
Pak promluvil Pavel Kolář. Vždycky býval zdrženlivý, spíš tichý — v tom byl celý po otci.
„Mami… my jsme se zachovali jako hlupáci. Vůbec nechápu, jak jsme to mohli nechat dojít tak daleko. Měl jsem práce nad hlavu a řekl jsem si, že peníze jsou praktické. Že si koupíš sama, co budeš chtít. Jenže mi vůbec nedošlo, jak to na tebe musí působit.“
Marek Moudrý se přidal po chvíli:
„Já jsem u tebe vlastně skoro ani nezůstal. Petra Navrátilová mi pak doma řekla: ‚Ty ses snad zbláznil. Tvoje máma má šedesátiny a ty jí jen podáš obálku a zmizíš?‘“
„Petra Navrátilová je chytrá holka,“ řekla jsem tiše.
„Mami, přijedeme.“
„Jestli jen z lítosti, tak nemusíte.“
„Ne z lítosti,“ odpověděl Marek Moudrý pevně. „Pavel Kolář kupuje lístky na pátek. Jana Moravecová dorazí už ve čtvrtek. V sobotu nakoupím a uvařím. Sedneme si všichni normálně spolu, jak se patří.“
„Marku Moudrý, opravdu nemusíte, jestli vám to komplikuje plány…“
„Mami,“ vstoupil do toho Pavel Kolář, „přestaň pořád říkat, že nemusíme. Přijedeme.“
A oni skutečně přijeli. Všichni tři. I s manžely, manželkami, dětmi a vnoučaty. Jana Moravecová přivezla dort — žádný obrovský slavnostní zázrak o pěti patrech, ale obyčejný medovník, přesně takový, jaký mám ráda. Pavel Kolář donesl fotoalbum, které během jediného týdne sestavil: naše staré snímky, naskenované, opravené, opatřené popisky. Na první stránce byla moje fotografie z doby, kdy mi bylo pětadvacet. Spala jsem na ní skloněná u šicího stroje.
Ten večer jsme strávili v kuchyni. Tísnili jsme se jeden vedle druhého, překřikovali se, smáli se — dvanáct lidí v malém dvoupokojovém bytě. Vnuk Jiří Krejčí převrhl sklenici se šťávou. Petra Navrátilová se tomu rozesmála. Jana Moravecová se dohadovala s Pavlem Kolářem, kdo z nich se jako dítě víc bál bouřky. Marek Moudrý stál u dřezu, myl nádobí a pobrukoval si s rádiem.
Později si Jana Moravecová přisedla ke mně a skoro šeptem řekla:
„Mami… děkuju, že jsi nám ty peníze vrátila. Jinak bych si dál myslela, že dát obálku je úplně v pořádku.“
„Ono to v pořádku je,“ odpověděla jsem. „Když jde o cizí lidi. Jenže my cizí nejsme.“
Objala mě oběma rukama tak pevně, až mě zabolela záda, a zabořila mi nos do ramene jako kdysi, když se v dětství lekala hromů. A tehdy jsem se konečně rozplakala. Poprvé po dvou týdnech. Ne bolestí. Ale proto, že byli se mnou.
Ta obálka dodnes leží v zásuvce mého psacího stolu. Občas ji otevřu a jen se na ni podívám. Ten obyčejný kus papíru mi připomíná jednu věc: člověk nemá mlčet. Nemá všechno snášet, usmívat se a opakovat: „Nic se neděje.“ Ani když je matka. Právě když je matka.
Děti neumějí číst myšlenky. Zapomínají, pohltí je jejich vlastní život, zvyknou si slýchat: „Máma nic nepotřebuje.“ A nakonec tomu uvěří. Protože je to pohodlnější.
Někdy je zkrátka potřeba něco vrátit… aby se konečně probrali.