Martin Krejčí si pořídil chalupu kvůli jedinému zvuku — kvůli tichu. Šest arů pozemku někde ve Středočeském kraji, starý dřevěný domek s kamny, studna a tři jabloně. Zaplatil za to milion a půl korun, tedy všechno, co mu zůstalo na spořicím účtu po rozdělení pražského bytu s Evou Zemanovou.
Byt, dvoupokojový, koupený ještě v roce 2014 na hypotéku, nechali jí. Měli sedmiletou dceru Natálii Moravecovou a Eva si na tom trvala. Martin se nehádal. Hypotéku pak splácela dál ona, on posílal alimenty a pronajal si pokoj v Mladé Boleslavi.
Chalupa se pro něj stala útočištěm. Každý pátek nasedl do vlaku a hodinu a půl pozoroval, jak beton za oknem pomalu ustupuje zeleni. A pokaždé, když odemkl branku a uslyšel jen vítr v korunách jabloní a vzdálené štěkání psa, povolilo v něm něco sevřeného. Konečně. Aspoň na chvíli.
První tři víkendy byly dokonalé.
Martin přijížděl v pátek navečer, zatopil v kamnech, postavil konvici na malý plynový vařič a vytáhl knihu. Pracoval jako energetický inženýr. Celý týden jezdil s měřicí technikou po rozvodnách, stál v dešti i ve vedru, dohadoval se s elektrikáři kvůli hodnotám v protokolech, a když nastal pátek, hučelo mu celé tělo. Nohy, hlava, všechno. Ta chalupa pro něj nebyla rozmar ani odměna navíc. Byla nutností. Jako horká vana po dvanáctihodinové šichtě. Jako doušek vody v parném dni.
Sousedů napravo si všiml jen letmo. Starší manželé, klidní, zdvořilí. Zamávali mu přes plot a zase zmizeli u sebe. Vlevo nevídal nikoho. Pozemek zel prázdnotou, branka byla zamčená, tráva sahala skoro po pás.
Pak se ale začátkem června objevili vlevo Kolářovi.
Stalo se to poprvé v sobotu v deset dopoledne.
Martin ležel v houpací síti natažené mezi dvěma jabloněmi, četl si a poslouchal čmeláka bzučícího nad záhonkem s koprem. Vtom se zpoza plotu vyvalila hudba. Ne obyčejná kulisa. Z přenosného reproduktoru se na celou osadu řítil hit, který posledního půl roku slýchal v každém obchodním centru. Stejné beaty, stejná slova, stejná ohlušující hlasitost.
Ještě asi dvacet minut zůstal ležet. Říkal si, že to možná nebude nadlouho. Třeba si to pustili jen k opékání masa a za chvíli to ztlumí.
Neztlumili.
K poledni už to nevydržel. Došel k plotu a nahlédl přes drátěné pletivo, které oddělovalo jejich parcely. Na sousedním dvoře stál asi čtyřicetiletý muž, mohutný, opálený, v kraťasech a tílku. Vedle něj žena podobného věku rovnala jídlo na plastový stůl. Dva dospívající potomci se povalovali na nafukovací matraci.
„Dobrý den!“ zavolal Martin a snažil se přehlušit hudbu.
Muž se otočil.
„Á, soused! Nazdar! Já jsem Petr Řezník.“
„Martin Krejčí. Poslyšte, pane Řezníku, nešlo by to trochu stáhnout? Je to opravdu hodně nahlas.“
Petr Řezník se na něj zadíval s takovým údivem, jako by po něm Martin chtěl, aby přestal dýchat.
„Jsme na vlastním pozemku,“ prohlásil. „Máme na to právo. Chalupa je od toho, aby si člověk odpočinul. A odpočinek, to je muzika, maso na uhlí a dobrá nálada. To přece chápete.“
„Chápu. Jenže já tu taky odpočívám. A pro mě odpočinek znamená klid.“
„No jo,“ rozhodil Petr rukama, „klid máte někde uprostřed lesa. Tady je život!“
Zasmál se vlastnímu vtipu a obrátil se zpátky ke stolu. Hudba duněla dál až do půlnoci.
Na další víkend dorazil Martin se špunty do uší.
Nepomohly. Zvuk sice trochu otupily, ale basy si cestu našly i přes ně.