Protahovaly se zdmi chalupy, polštářem i vlastním tělem. Všude. Tupé, pravidelné, neúnavné. Jako bolest zubu, jenže přicházela zvenčí.
Martin Krejčí se rozhodl zkusit to ještě jednou. Počkal si, až Petr Řezník vyjde ke špalkům pro dřevo na gril.
„Petře, myslím to vážně,“ začal co nejklidněji. „Pojďme se nějak domluvit. Třeba hudba jen do devíti večer. A ne úplně naplno.“
„Člověče, hoď se do klidu,“ mávl Petr rukou. „Jsme tady dva dny v týdnu. Jenom dva. To máme sedět potichu jako v kostele? Děcka si užívají, žena je spokojená. Jsem snad špatný táta, když chci rodině udělat hezký víkend?“
„Špatný táta nejste,“ odpověděl Martin. „Ale já kvůli tomu nespím. Nedokážu číst. Nedokážu ani přemýšlet.“
„Tak si kup sluchátka,“ plácl ho Petr po rameni. „Dneska se dělají výborná, s potlačením hluku.“
A odešel. Za necelou minutu se z reproduktoru vyvalila další skladba. Ještě hlasitější než ta předchozí.
Martin zůstal stát u plotu a cítil, jak se v něm zvedá cosi horkého a těžkého. Nebyl to obyčejný vztek. Vztek člověka nutí křičet. Tohle bylo jiné. Pocit, že ho někdo pomalu, vytrvale, víkend za víkendem vytlačuje z jeho vlastního místa. Z jediného kouta, kde mohl být sám sebou.
Přišel třetí víkend. Pak čtvrtý. A po něm pátý.
Martin už si s sebou nevozil knihy. K čemu by mu byly? Číst se nedalo. Přijel, bloumal po zahradě, rýpal se v záhonech, pokoušel se opravit schody na verandu, ale všechno se odehrávalo za doprovodu nekonečné směsi popových hitů. Reproduktor stál na terase u Kolářových a byl natočený přesně k Martinově zahradě. Možná náhodou. Možná také vůbec ne.
Jednou, během čtvrtého víkendu, zavolal Evě Zemanové. Ne proto, že by se mu po ní stýskalo; už dávno spolu uměli mluvit jen o praktických věcech. Potřeboval však někomu nahlas říct, co se mu honí hlavou.
„Je to každý víkend,“ říkal a seděl přitom na zápraží s telefonem přitisknutým k uchu, protože jinak by přes hudbu neslyšel ani vlastní hlas. „Od deseti ráno do půlnoci. Dvakrát jsem s ním mluvil. Je mu to úplně jedno.“
„Napiš na policii,“ poradila Eva.
„Už jsem psal. Řekli mi, že hluk přes den není přestupek.“
„Tak tu chalupu prodej.“
Martin ztichl. Prodat chalupu. Vzdát se jediného místa, kde mu bylo dobře. Jen proto, že chlap v kraťasech je přesvědčený, že na všechno má právo.
„Ne,“ řekl nakonec. „Neprodám ji.“
„Tak to vydrž.“
„Ne,“ zopakoval Martin tiše. „Ani vydržet to nehodlám.“
Celý následující týden na to myslel. Stížnost zahrádkářskému výboru? Tu už podal. Předsedkyně, šedesátiletá Ludmila Malířová, soucitně pokyvovala hlavou a opakovala, že „pořádek samozřejmě být musí“, ale ve skutečnosti neudělala nic.
Zavolat policii přímo? Formálně Kolářovi během dne žádný předpis neporušovali. Postavit vysoký neprostupný plot? Zvuk by se přes něj stejně převalil vrchem.
Nápad přišel ve středu u oběda.
Martin seděl na stavbě a žvýkal chleba se sýrem. Naproti němu se uvelebil dvaadvacetiletý praktikant Patrik Janeček a na telefonu si pouštěl přednášku z kvantové fyziky. Bez sluchátek. Lektor jednotvárným hlasem vykládal o superpozici, principu neurčitosti a kvantových stavech.
„Patriku,“ ozval se Martin, „vypni to, nebo si vezmi sluchátka.“
„Co? Jo, jasně, hned…“ Patrik sáhl po mobilu. „Je to docela zajímavé. Učím se to ke zkoušce.“
„To se nedá poslouchat,“ řekl Martin.
A vtom znehybněl. Nedá se to poslouchat. Přesně tohle.
V pátek nejel na chalupu vlakem jako obvykle, ale svezl se autem s kolegou, protože tentokrát vezl s sebou krabici.