Byla velká a těžká. Uvnitř se skrýval profesionální reproduktor určený pro venkovní akce.
Martin Krejčí si ho půjčil od známého zvukaře. Na celý víkend ho to stálo dva tisíce.
Telefon měl připravený už předem. Nahrál do něj šestnáct hodin přednášek z kvantové fyziky, volně dostupných na internetu. Přednášel profesor Bronislav Jelínek: klidný, puntičkářský akademik, který měl ve zvyku každou definici zopakovat třikrát, jako by ji chtěl zatlouct posluchačům přímo do lebky.
Sobotní ráno se rozjelo přesně podle známého scénáře. V deset hodin a tři minuty se zpoza plotu ozvala první dávka hudby. Laciný pop. Reproduktor postavený na verandě. Petr Řezník v kraťasech obracel maso na grilu, jeho žena chystala talíře a děti se hrbily nad mobily.
Martin ještě deset minut vyčkával. Pak vynesl vlastní bednu na zahradu a postavil ji těsně k plotu. Připojil mobil. Otevřel první přednášku. Stiskl přehrávání. A hlasitost otočil úplně doprava.
„Podívejme se nyní na princip superpozice. Máme-li dva přípustné stavy kvantového systému…“
Hlas profesora Jelínka — vyrovnaný, školometsky přesný a dokonale zbavený jakékoli emoce — převálcoval popové hity tak samozřejmě, jako nákladní auto převálcuje dětskou koloběžku.
Martin se usadil do houpací sítě. Vytáhl knihu, otevřel ji na založené stránce a pokusil se tvářit, že čte. Číst se pochopitelně nedalo ani trochu, jenže o čtení mu nešlo.
Prvních dvacet minut bylo u Řezníků ticho. Nejspíš se snažili pochopit, co se to právě děje. Potom Petr zesílil svůj reproduktor. Martin to zaznamenal — popík se na okamžik prodral skrz Jelínkův výklad o něco zřetelněji — a bez jediného gesta přidal také. Čtyři sta wattů si se sto padesáti poradilo bez námahy.
„Právě v tom spočívá zásadní rozdíl mezi kvantovým a klasickým popisem…“
Asi po čtyřiceti minutách se nad pletivem objevila Petrova hlava. Rudá, podrážděná, napjatá. Něco křičel, ale slovům nebylo rozumět, protože profesor Jelínek zrovna rozebíral Heisenbergův princip neurčitosti. Martin mu jen zamával a ukázal si na ucho, jako že nic neslyší.
Petr zmizel. Za pět minut se vrátil, tentokrát došel až k brance a začal do ní bušit. Martin vstal, klidně k němu přešel a otevřel.
„VYPNI TU SVOJI BLBOST!“ zařval Petr.
Martin se na něj podíval. Bez vzdoru. Bez vzteku. Úplně klidně. Jako by si jen prohlížel údaj na měřicím přístroji, který je potřeba zaznamenat.
„Jsem na svém pozemku,“ řekl. „Mám na to právo. Chalupa je od toho, aby si člověk odpočinul. A já odpočívám u kvantové fyziky.“
„Jaká zatracená kvantová fyzika? Vždyť je to nesmysl! To se nedá poslouchat!“
„A tvoje hudba od deseti ráno do půlnoci se poslouchat dá?“
Petr na vteřinu zmlkl. Pak ze sebe vyrazil:
„To je něco jiného!“
„V čem?“
„Hudba je normální! Ale tohle… tohle je nějaké ubíjející žvanění! Praská mi z toho hlava!“
Martin lehce přikývl.
„Mně z tvojí hudby taky.“
Petr stál proti němu celý ztuhlý a červený v obličeji. Martin přímo viděl, jak se pokouší najít nějaký pádný argument — a nenachází ho. Protože žádný neexistoval. Ty pouštíš svoje, já pustím svoje. Ty nahlas, já ještě hlasitěji. Ty na svém pozemku, já také na svém.
Zrcadlo. Dokonale čisté, bezchybně nastavené zrcadlo.
Za plotem profesor Jelínek nerušeně pokračoval:
„Uvažujme nyní jednorozměrný případ.“
Petr odešel.
Martin se vrátil do houpací sítě. Uplynula hodina. Potom druhá. A třetí. Přednášky se řadily jedna za druhou. Jelínek probral superpozici, kvantové provázání, tunelový jev a plynule přešel ke kvantové elektrodynamice. Čtyři sta wattů nedovolilo ztratit jediné slovo.
Na sousední zahradě se mezitím rozjížděla hádka. Martin neviděl nic, ale slyšel dost — hlavně v krátkých mezerách mezi jednotlivými přednáškami, kdy se na několik vteřin rozhostilo ticho.