Jelínek totiž pokaždé odmlčel jen na tři nebo čtyři vteřiny.
Petr Řezníkova žena mu cosi vyčítala ostrým, rychlým hlasem. Děti protivně popotahovaly a kňouraly. Petr jí odsekával. Popík z reproduktorů sice pořád běžel, ale už znatelně slaběji — nejspíš si ho stáhli, aby se vůbec navzájem slyšeli. Jen lektor nezeslábl ani o decibel.
Čtyři hodiny. Pět. Šest.
Martin Krejčí už to sám skoro nedokázal vydržet. Seděl uvnitř domu, okna pečlivě zavřená, a pokoušel se číst. Občas vstal a vykoukl ven. Bedna pořád stála u plotu a Bronislav Jelínek z ní neúnavně přednášel. Bylo to obléhání, které si Martin sám vymyslel, a dopadalo i na něj. Jenže v tom byl zásadní rozdíl: on si tuhle nepohodu zvolil dobrovolně. Kolářovi ne.
V sedmé hodině té zvukové války, někdy kolem páté odpoledne, sousedská hudba konečně utichla.
Martin ještě deset minut vyčkával. Nic. Žádné basy, žádné refrény. Jen Jelínek. Teprve potom vyšel ven, došel ke sloupu s reproduktorem a stiskl pauzu.
Nastalo ticho.
Opravdové ticho. Šumění větru v korunách jabloní. Vzdálené štěknutí psa. Čmelák, který se těžce motal nad koprem.
Asi po pěti minutách se za pletivem objevila Petrova tvář. Byla jiná než ráno. Už ne rudá vzteky, ne zarputilá. Spíš popletená a trochu zahanbená. Jako obličej člověka, který se náhle zahlédl zvenčí — a nebyl z toho pohledu nijak nadšený.
„Hele,“ promluvil Petr. „Dobře. Zkusme to normálně.“
Martin přistoupil blíž k plotu.
„Zkusme.“
„Nebudeme to pouštět naplno,“ řekl Petr. „Tak nějak přijatelně. Platí? A ty tu svoji… fyziku… uklidíš?“
„Uklidím.“
Petr si odfrkl. Pak se, docela nečekaně, uchechtl.
„Žena mi řekla, že jestli ještě jednou pustím muziku tak, aby kvůli tomu soused vytáhl tuhle svoji pitomost, sbalí děti a odjede k mámě.“
Znovu si odfrkl a zakroutil hlavou.
„Tys to teda vymyslel…“
„Nedal jsi mi moc na výběr.“
Petr chvíli mlčel. Nakonec krátce kývl. Nebylo to nadšené gesto, ale bylo poctivé.
„Tak jo. Do devíti. A potichu. Bereme?“
„Bereme.“
Petr zmizel. Martin zůstal u plotu ještě asi minutu stát. Díval se na svůj reproduktor — černý, přerostlý a v tomhle klidném dvoře naprosto nepatřičný. Připomínal bagr zaparkovaný uprostřed záhonu. Zítra ho vrátí známému a už ho nikdy nezapne.
Dnes ale ta obluda dokázala něco, co nezvládly domluvy, policista, předseda zahrádkářů, špunty do uší ani Martinova trpělivost.
Ukázala Petrovi jeho vlastní chování. Ne vysvětlováním, ne výčitkami, ale zkušeností. Petr do té doby netušil, jaké to je, když cizí hluk zaplní člověku celý prostor a není kam před ním utéct. Teď už to věděl.
Martin se vrátil do domu, postavil vodu na čaj a sedl si ke stolu.
Byl klid. Skutečný klid. Za okny se stmívalo, v zahradě ševelily jabloně, kdesi daleko zaburácel motocykl a vzápětí se jeho zvuk rozplynul.
Vytáhl telefon a napsal Evě Zemanové: „Problém se sousedy je vyřešený. Pak ti to povím.“ Chvíli na zprávu koukal a potom ještě připsal: „Jak se má Natálie?“ Protože i když je člověk vyčerpaný a nejradši by jen seděl a nehýbal se, dítě zůstává tou nejdůležitější otázkou.
Eva odpověděla po pěti minutách: „Natálie je v pohodě. Nakreslila ti koně. Má šest nohou. Prý tak běhá rychleji. Vyzvedneš si ji ve středu.“
Martin se usmál. Poprvé za celý den. Možná za celý víkend. Možná za poslední dva měsíce.
Odložil mobil, vzal knihu a otevřel ji tam, kde měl založenou stránku.
Četl.
Další víkend Petr pustil hudbu v jednu odpoledne. Nebyla hlasitá. Hrál nějaký jazz — podle všeho si jeho žena prosadila změnu repertoáru. V osm večer ji vypnul. Martin ležel v houpací síti, četl a ani si přesně nevšiml, kdy nastal klid. Jen v jednom okamžiku zjistil, že slyší už jen cvrčky.
A to bylo dobře.